V západní části EU má určující vliv moderní levice a její představy o potřebnosti a prospěšnosti masové migrace pro budoucnost Evropy a evropské integrace. Tato levice spolu s nadnárodními bruselskými byrokratickými strukturami nenávidí tradiční Evropu s jejími národy a národními státy, které se nechtějí nechat glajchšaltovat, trvají na své identitě a rozdílnosti a jsou tak překážkou velkým idejím o sjednocení kontinentu a globálním vládnutí. Masová migrace je pro ně šancí, jak tuto starou Evropu rozbít a zničit. Země jako Belgie, Francie, Německo či Švédsko rychle směřují k multietnickým společnostem, v nichž přistěhovalci budou mít během pár generací většinu. Totéž plánují pro celý kontinent. Problémem je pouze správná taktika, jak tyto plány prosadit proti vůli těch, kteří je odmítají.

Masy obyvatelstva postkomunistických zemí takovou budoucnost nechtějí. Mají tragickou zkušenost s jinou podobnou extrémní levicovou utopií, mají dost chimér o spravedlivém novém světě a ničení toho normálního, známého starého. Do EU vstupovaly poháněny sny o zlepšení svého materiálního blahobytu, nikoliv blouzněním o spáse světa, za níž je třeba se znovu obětovat. Vidí, jaké skutečné dopady přináší masová migrace z nekompatibilních civilizačních okruhů na evropském západě. Sami se pokládají spíše za oběti a nesdílejí pocity viny za bílou barvu pleti a kolonialismus, v nichž se masochisticky zmítají západní elity.  Již měly příležitost poznat pokrytectví západních politiků, jejich dvojí hru, kterou se slabšími partnery hrají, a tuší skryté cíle, o nichž se diskuse na Evropských radách nevede.

Je naprostou iluzí, že by se v této situaci mohlo podařit vypracovat společný postoj vůči masové migraci, který by vyhovoval jak levičáckým aktivistům a jejich politickým ochráncům, tak vládám a obyvatelstvu postkomunistických zemí.

Současná nejasná situace je výsledkem falešné pokrytecké politiky politického mainstreamu EU, který se formálně tváří, že se snaží masovou migraci omezovat, ve skutečnosti však činí pravý opak. To se ukázalo jasně v horké migrační krizi v roce 2015, na jejíž vyvolání i logistice se evropské politické špičky aktivně podílely a při tom bezostyšně obelhávaly vlastní obyvatelstvo a brutálně zneužívaly jeho altruismus a pocit solidarity. Když jim politická rizika z nekontrolovatelného přílivu orientálních migrantů začala přerůstat přes hlavu, náhle údajně dříve nezastavitelný proud okamžitě stopli.

Přesto nejsou ochotni dopustit skutečnou ochranu hranic EU a zneužívají k tomu manipulaci s mezinárodními pakty o lidských právech a dohody o mezinárodním mořském právu s cílem udržovat stálý migrační proud z Afriky a Blízkého východu do Evropy. Důkazem je i úloha velkého množství evropských neziskových organizací financovaných z různých evropských nebo národních veřejných zdrojů, jejichž lodě fungují jako pravidelné přepravní linky do jihoevropských přístavů.  Jejich aktivisté mají v západoevropských zemích nimbus oficiálních hrdinů a žádné soudy se na ně za jejich formálně protiprávní jednání nezlobí.