Bývalý premiér Jiří Paroubek v pondělních Lidových novinách v článku „Kdo jsou čeští vojevůdci…“ emotivně protestuje proti snahám obnovit na malostranském náměstí v Praze pomník maršála Radeckého, který na tom místě stával za dob monarchie. Nazývá starého vojevůdce „rakouským kondotiérem“, jehož vojenská vítězství prý neměla pro Čechy žádný význam, poukazuje na protirakouský étos První republiky a tvrdí, že téměř čtyři století „existence Čechů v habsburské monarchii bylo pro historii národa něčím cizorodým a nepatřičným“.

Nejsem příznivcem kácení a opětovného stavění pomníků a nechci se plést do střetu o pomník Radeckého. Jde mi v této glose o něco jiného. Cítím ve sporu o maršálův pomník i v Paroubkově článku jednu velmi nepěknou českou vlastnost – neschopnost přijmout své dějiny, tak jak byly, stále se je pokoušet přepisovat, přibarvovat, vylepšovat, některá období a osoby z nich vylučovat a jiné naopak nepřijatelně zveličovat a adorovat. Smutným projevem této vlastnosti je pak věčné kácení a vztyčování pomníků a přejmenovávání ulic podle toho, jak se mění aktuální politické zadání.

Čtyři století nelze z dějin naší země škrtnout, stali jsme se v nich moderním, vyspělým a bohatým národem. Habsburky jsme si na trůn zvolili sami a války, které vedli, nás zachránily před osmanskou hrozbou i rozpínavým Pruskem. Byli jsme součástí evropské velmoci, jíž jsme byli nejbohatší a nejprůmyslovější zemí. Nemá smysl si monarchii idealizovat, ale ani ji zatracovat a vymazávat z paměti. Totéž platí o všech dalších historických obdobích. Chovejme se už jednou jako sebevědomý národ, který nemá potřebu sám sebe obelhávat. Pomníky a ulice nechme už konečně na pokoji jako připomenutí doby, jíž tato země žila.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause