Trvalá hysterie však zastírá velmi současný obsah sporu, v němž jde o charakter společnosti, ve které máme žít, o vyostřující se spor mezi pokrokáři a konzervativci o základní společenské hodnoty. Na příkladu jedné z dílčích polemik se do této diskuse pokusím zapojit i já.

Sociolog Vít Horák se v Lidových novinách 30. října v komentáři nazvaném Nepodléhejme Klausovu nepokornému normativismu zle obul do bývalého prezidenta a dalších, kteří se odvážili zastat Petra Piťhy a jeho burcujícího svatováclavského kázání v katedrále sv. Víta proti militantnímu genderismu vtělenému do tzv. Istanbulské úmluvy. Kritizuje je s povýšeným tónem majitele vědecké pravdy, který přísným okem shlíží na ty, kteří prý chtějí určovat, co se smí a nesmí. Zásadní stanoviska prý podle něho může člověk k tomuto tématu vyslovit pouze na základě zevrubného studia kánonů genderové „vědy“. Fabuluje, že žádná hrozba pro společnost v této věci neexistuje, že jde pouze o pochopení dělení problému na „pohlaví“ a „gender“, přičemž první je povahy biologické a druhé sociální. Takže vedeme pouze spor o tom, zda by nemělo být více mužských sekretářů namísto sekretářek a porodních asistentů místo asistentek a vše ostatní je zbytečná hysterie, ba dokonce ambice normovat lidské chování.

Pokrokáři jako majitelé vědecké pravdy

Je pozoruhodné, jak nafoukaně se pokrokářství vždy předvádí jako majitel vědecké pravdy. Věda hraje pro progresivismus zásadní legitimizační úlohu a nahrazuje pro prezentaci před laickým publikem autoritu zjevené náboženské pravdy. Dosavadní historie dostatečně prokázala, že zvulgarizované dílčí vědecké poznatky sehrály v moderní historii lidstva děsivou úlohu. Transpozice Darwinovy teorie na lidskou společnost poskytla zdůvodnění nacistické ideologii i jejím zrůdným genocidním excesům, stejně jako údajný jediný „vědecký“ marxistický světový názor vyústil v teorii a praxi komunistické totality a likvidaci celých společenských tříd cestou teroru.

Soudobé pokrokářství také aspiruje na „vědecké“ zdůvodnění a všechny jeho součásti (klimatický alarmismus, feminismus, genderismus, teorie dnešních hypertrofovaných lidských práv atd.) se tváří, že jsou majiteli skutečné vědecké pravdy, a proto jakýkoliv odpor či protest vůči nim je nevědecký a tmářský, a tudíž nemá opodstatnění. Nafoukaný pokrokářský pseudoscientismus nahrazuje na dnešním nevěřícím Západě náboženská zjevená dogmata. Tváří se, že změny ve fungování společnosti, které za každou cenu protlačuje, mají objektivní charakter, takže nemá smyslu se jim bránit, protože výsledek je vývojem společnosti předem dán. Veřejnosti je vnucována pasivita a podrobení se pokroku, který se prosadí tak jako tak. I největší aktivistické kampaně a nesmysly jsou prezentovány jako nezastavitelný výsledek rozvoje – kdysi výrobních sil, dnes technologií, digitalizace, globalizace a nejrůznějších dalších vědecky se tvářících příčin.

Proto je prý masová migrace na vyspělý Západ nevyhnutelná a problém je pouze v tom, jak jí dát organizovaný řád a rovnoměrně jí rozdistribuovat. Stejně tak rozbití dosavadního společenského uspořádání – národů, rodiny, mužských a ženských rolí, a dokonce pohlavní identity jako takové – a jeho přeměna na individuální, společensky akceptovanou volbu se prezentují jako nevyhnutelný výsledek vědeckého poznání biologických a společenských mechanismů.

Boj mezi konzervativci a pokrokáři

Naduté přesvědčení progresivistů, že jsou majiteli vědecké pravdy a znají správnou cestu k budoucnosti, je poslední více než dvě století prokletím lidstva a způsobilo více zla a lidských tragédií než všechny přírodní katastrofy, které se za tu dobu na naší planetě odehrály. Pýcha lidského rozumu, která za nimi stojí, si troufá tvrdit, že doposud převládající uspořádání poměrů ve společnosti je špatné, že je třeba uměle, popřípadě násilím rozbít stereotypy, na nichž dosavadní společnost stojí. Argumentují růzností pojetí základních společenských entit – rodiny, role mužů a žen, manželství, výchovy dětí atd. – v historii i současnosti lidstva. Tato různorodost, která v rámci globální civilizace tradičně existuje, je však dnes argumentem v útoku na základní hodnoty a uspořádání jediného civilizačního okruhu, o který progresivistům jde, tedy křesťanského Západu.

V tomto dvě století trvajícím souboji o budoucnost mezi konzervativci a pokrokáři tahají ti druzí za kratší konec provazu. Konzervativci hájí uspořádání, které již existuje, vzniklo spontánním vývojem a odráží přirozené rozdíly mezi pohlavími i vyššími společenskými strukturami. Pokrokáři označují minulost a dnešek za apriori špatné a především nespravedlivé. Snaží se společnost uměle rozdělit (pohlaví, třídy, rasy atd.) a fabulují inherentní nerovnost dnešních poměrů, kterou je třeba odstranit, a proto musí být současné uspořádání zásadně přebudováno. Revolučně, což praxe zdiskreditovala, nebo evolučně, což právě probíhá. Je přitom pozoruhodné, že v rozporu s okázale demonstrovanou vědeckosti pokrokářských teorií je jádro jejich argumentace vždy pouze emocionálně moralistické.

Ve skutečnosti je na tomto světě možné absolutně všechno. Je pravdou, že historie lidstva přináší příklady nejrůznějších společenských uspořádání (patriarchát, matriarchát, polygamie, polyandrie), homosexualita byla tolerována i zakazována, incest, pedofilie a zoofilie rovněž. Kanibalismus, otroctví, nevolnictví, genocida, teror – to vše se v různých dobách a v různých kulturních okruzích v lidských dějinách vyskytlo. Žádná lidská práva an sich neexistují. Dnešek je založen na naší psané i nepsané konvenci o správném uspořádání společenských poměrů, která je výsledkem dlouhého přirozeného vývoje, zkušenosti stovek generací a je petrifikovaná v řadě kulturních a společenských vzorců chování a stereotypů. Ty hrají klíčovou roli a umožňují reprodukci společenských vztahů, které se osvědčily. O tom, že jsou správné a pravdivé, přesvědčuje každého z nás realita – všestranně vysoká civilizační úroveň společnosti, v níž žijeme.

Tenký led nebezpečné sociální utopie

Pokrokáři nic podobného nemají. Chtějí svět měnit podle vlastní ambiciózní vize. Pracují při tom s emocemi, pocitem nespravedlnosti, křivdy a pseudomorálními odsudky. Jsou fascinováni teorií narativu a příběhy, které tisíciletí formují lidskou společnost – křesťanským příběhem Ježíše Nazaretského a jeho předcházející židovskou tradicí či fascinujícím úspěchem Muhammadova islámského poselství. Ve své pýše si myslí, že stačí pouze vymyslet nový chytlavý příběh, a kdokoliv z nich může být jako Bůh či prorok a měnit svět. Progresivismus je vrcholně voluntaristický, proto tolik spoléhá na převýchovu, zákazy a stát. My všichni máme být objektem jejich sebestředného elitářského snažení změnit svět i člověka.

Věda, která ve své zvulgarizované podobě dává podobným teoriím racionalistické ospravedlnění, je ideální oporou, protože není kanonizovaná, neustále se vyvíjí a teoreticky štěpí, takže umožňuje na různých fázích abstrakce separovat teze, které se momentálně propagandisticky hodí pro zdůvodnění projektů fundamentálních společenských změn.

Krásný příklad této kvaziscientistní manipulace předvedl sociolog Horák, který vyzývá k diskusi nad genderovou „vědou“, kterou si však z argumentačních a propagandistických důvodů svévolně upravuje tak, aby se mu hodila k obrazu „objektivního“ vědce. Agresivnímu pokrokářskému genderismu a feminismu nejde dávno vůbec o to, aby bylo více manažerek a více mužů vařících kávu v sekretariátech, jak se nám snaží namluvit Horák. Sociolog taktně mlčí o „genderově neutrálním“ přístupu k novorozencům, o třeštění o volbě pohlaví, o desítkách údajných typů pohlavních identit, které „věda“ na dnešním Západě vynalézá a definuje. Transgenderové šílenství není o vyšších platech pro ženy, je to bláznivá představa, která má zničit základ lidské přirozenosti každého z nás a pojetí společnosti, v němž jsme vyrostli. Můžeme propadnout svodům genové manipulace a klonovat nadčlověka, můžeme se pouštět do urychleného překonání miliónů let vývoje, který mužům a ženám přisoudil různou společenskou úlohu a rozdílně je fyzicky a psychicky vybavil k jejich plnění. Tvrdím však, že se pouštíme na tenký led nebezpečné sociální utopie, která nás zničí. Nota bene – s podobnou má naše země dlouhé neblahé zkušenosti.

Jde o vše, především však o lidskou svobodu

Média kolem nás neustále mudrují o tom, proč „populisté“ a odpůrci liberální demokracie získávají takovou podporu. Přitom vysvětlení je velmi jednoduché: lidé jsou ve velké většině normální, ať se to slovutnému sociologovi Horákovi líbí nebo ne. Vědí, jak vypadá zdravá společnost, a jsou schopni rozpoznat ideologické excesy, které jsou jim vnucovány. Proto se začínají bouřit a odmítají progresivistické fantasmagorie, byť by se tvářily sebevědečtěji. Nepřejí si, aby byl zničen svět, v němž vyrůstali oni i předchozí generace. Nevěří ve falešná poselství pomatených vizionářů. Zdravá společnost je a musí být normativní, nechce-li se rozpadnout a podlehnout rozkladu. Naše zkušenost stojí na důkazech, že společnost založená na přirozených rolích muže a ženy byla dosud optimálním prostředím pro reprodukci společnosti. Progresivisté ji chtějí zničit. Argumenty nehledají, diskusi nevedou, pouze na sílu protlačují a vnucují likvidační změny. Tento spor o zásadní lidské hodnoty a společenské uspořádání je dnes hlavním antagonismem na Západě a nahradil starý sociální konflikt. Jde v něm o vše, především však o lidskou svobodu.
Emfatický apel profesora Piťhy je proto v tomto případě stokrát více na místě než namyšlené odsudky „vědce“ dláždícího cestu nové totalitě. Neboť bez totality a potlačení přirozeného řádu věcí, který existuje, se nový pokrokářský „Brave New World“ vytvořit nedá.

Autor je výkonným ředitelem Institutu Václava Klause

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.