Hlavní problém spojený s migrací není to, že je ilegální, ale to, že je masová, že do Evropy mají snahu přijít statisíce a milióny lidí, kteří se nechtějí stát Němci, Brity, Italy či Švédy, ale žít si po svém v lepších materiálních podmínkách. To pro evropské země a národy představuje hrozbu, nikoliv to, že přicházejí ilegálně. To je pouze sekundární komplikace, která má na straně migrantů za následek oběti na životech a zahlcuje bezpečnostní a imigrační orgány evropských zemí. Jde ale pouze o problém formální, faktickým problémem je obtížná koexistence původního obyvatelstva s masami migrantů přicházejících z velmi rozdílných kulturních okruhů, jež nemají zájem o asimilaci a jejichž integrace do společnosti je velmi obtížná. Stejné problémy jako ilegální migrace působí i legální příchod migrantů, pokud se děje ve velkých počtech a obdobné struktuře příchozích. A to je zásadní skutečnost, o níž se mlčí. Hrozí nám totiž, že ilegální migrace bude pouze zlegalizována, čímž sice odpadnou humanitární problémy po cestě a oběti na životech, ale základní problém kolonizace Evropy nepřizpůsobivými migranty zůstává.

Vládnoucím evropským elitám při tom vadí právě pouze onen ilegální charakter populační změny na našem kontinentě, ale jí samotnou považují za nevyhnutelnou a dokonce za potřebnou. Proto se také neustále hovoří o potřebě přenést azylové procedury pokud možno do Afriky, a při tom se ale předpokládá, že africké země mají nárok na jistý objem pravidelné migrace do Evropy. O tom, jak velký je tento objem se nehovoří, nikdo se ani nezabývá potřebou revize azylové legislativy ve světle dnešních zkušeností. Je při tom tendence brát poměry v západních zemích za standard, což dává většině migrantů ze zemí, v nichž existují nějaké společenské konflikty či nižší kvalita života, v očích západních pokrokářů nárok na azyl v Evropě.

Legální pravidelné navážení migrantů s přiznaným nárokem na azyl v Evropě není proto žádné vítězství zdravého rozumu, ale pouhé pokračování šíleného plánu na postupnou etnickou proměnu našeho kontinentu jinými prostředky.

Stejně tak se neunášejme údajným opuštěním tématu kvót z jednání na evropské úrovni. V éře Schengenu s otevřenými hranicemi není žádná vláda schopna svou zemi před možnou kolonizací migranty ochránit.  Pokud západoevropské země budou benevolentně rozdávat azyly a povolení k pobytu, potom se jejich držitelům legálně otevírá celý schengenský prostor a žádné vlády s tím nic nenadělají. Různé proimigrační neziskové organizace mají dostatek prostředků, aby zajistily legální přesun azylantů ze západu na východ Evropy a aby tam financovaly jejich pobyt. Muslimská migrace na východ EU se může odehrávat i v režii nadnárodních firem, jež pociťují ve svých továrnách ve střední Evropě nedostatek pracovních sil. Tamější krátkozraké vlády a média  tomu budou nepochybně tleskat, protože se zmírní dnes pociťovaný krátkodobý nedostatek pracovních sil. Ten s vývojem hospodářského cyklu rychle pomine, ale migranti zůstanou, a tak i ty země, které se dnes tak hlasitě brání přijímání migrantů, skončí s přistěhovaleckými enklávami na svém území a s nimi spojenými společenskými konflikty, které tak dobře zná Evropa západní.

Pokud nedojde k zásadní změně ideologie ovládající dnešní EU a většinu západoevropských elit, k přehodnocení dnešních mechanismů a záměrů evropské integrace, představuje masová migrace do Evropy vážný existenční problém pro budoucnost naší země i našeho národa.

Jiří Weigl

Psáno pro Institut Václava Klause.