Je evidentní, že v českém hospodářství je něco hodně shnilého. Pracovníků přibývá, ale HDP neroste, ani příliv půl miliónu Ukrajinců situaci na trhu práce nezměnil. Je evidentní, že trh u nás přestává fungovat, že dotační guláš, který jsme si podle bruselských kuchařek navařili, vede ke špatné alokaci zdrojů, že jsme prostě zpátky tam, kde jsme byli před více než třiceti lety.

Přesvědčit se o tom může každý, kdo shání jakéhokoliv řemeslníka – situace je horší než s meloucháři za komunismu. Pikantní je, že plzeňská Škodovka hledá pracovníky v daleké jihovýchodní Asii, že se neobrátila na početnou armádu u nás přebývajících Ukrajinců nebo na nekonečný rezervoár migrantů, které nám vnucují evropské orgány. Plzeňští dobře vědí, že Indonésané mají alespoň nějakou pracovní morálku na rozdíl od azylantů, kteří z velké části k nám nepřicházejí pracovat, ale využívat dobrodiní štědrých azylových programů.

Řekni, kde ti lidé jsou? To je otázka, která musí napadnout každého, kdo si dá výše uvedená fakta dohromady. Je evidentní, že velká část pracovní síly u nás je zaměstnávaná zbytečně a neproduktivně, že u nás přežívají zaměstnavatelské struktury, které by neměly dávno existovat a přežívat, že rozpočtové omezení je v naší zemi maximálně měkké. A zřetelně to neplatí pouze pro veřejný sektor. Dotační ekonomika k jiným výsledkům vést nemůže.