Volba prezidenta republiky byla a nepochybně i zůstane jednou z nejvýznamnějších vnitropolitických událostí roku 2023. Velkým tématem byla i pro IVK, jenž má ve svém čele předcházející hlavu státu. On a jeho spolupracovníci, kteří spolu s ním strávili na Pražském hradě celé desetiletí, lépe než mnozí jiní vědí, jaký je skutečný obsah prezidentské funkce, její kompetence, možnosti, limity a celkové zasazení v ústavním systému republiky.

Prezidentská volba nás proto mimořádně zajímala, ale současně nás naše zkušenost vedla k tomu, že jsme na ni nenahlíželi jen z perspektivy souboje konkrétních kandidátů. Snažili jsme se přispět k racionální interpretaci voleb, které mediální a politický mainstream vykresloval jako zápas dobra se zlem, demokracie s populismem, Východu se Západem. Nic není realitě vzdálenějšího.

Východiskem k tématu volby prezidenta republiky byla pro nás naše zcela zásadní, a proto nesmiřitelná kritika přímé volby, která v důsledku nezodpovědnosti a alibismu politických stran narušila rovnováhu moci ve státě, rozdělila a polarizovala společnost, ve své chtěné či nechtěné logice přispěla k vytváření druhého centra moci ve státě (vedle vlády a parlamentu), vedla k další bulvarizaci politiky a veřejnosti předávala zkreslenou představu o úloze, významu a možnostech jednotlivých ústavních institucí.

Václav Klaus i jeho kolegové od počátku úvah o zavedení přímé volby na politické scéně i v médiích varovali před nedomyšleností tohoto záměru a před riziky, které pro politické zřízení v zemi a jeho stabilitu bude mít. Nebyli jsme bohužel vyslyšeni. Desetiletá zkušenost s přímou volbou i průběh letošní volební kampaně potvrdily, že naše dlouhodobé kritické a varovné postoje byly správné. Není nám sebemenší útěchou, že nám dnes dávají za pravdu i mnozí z těch, kteří za schválení přímé volby nesou skutečnou politickou odpovědnost.

Od systému přímé volby se odvíjí i zcela zřejmé vítězství nepolitiky nad politikou, což bylo možné v rámci volební kampaně velmi názorně sledovat. Kandidáti s jasným ideovým zázemím, kteří by se mohli opírat o zřetelnou podporu politických stran garantujících jejich kandidaturu, byli v naprosté menšině.

Politiku nahradil marketing. Místo soutěže čitelných autentických osobností byla volební kampaň spíše jakási reality show připomínající televizní soutěž superstar. Za pochodu byly vytvářeny umělé mediálně-politické hvězdy, které spíše než svým životním dílem a zásluhami o vlast působí na veřejnost fotogenickým zjevem a nacvičenými formulacemi. Zcela cynicky a účelově se rozehrávaly hry, které vedly k rozeštvávání generací, vzdělanostních skupin i obyvatel měst a venkova.

Extrémní personalizace voleb sloužila k zastírání skutečných dělicích čar ve společnosti. Iracionální frenetické fandovství mělo zakrýt prohlubující se sociální příkopy. Tato atmosféra oslabila politickou demokracii, protože vyhrocená, avšak prázdná konfrontace podstatně zmenšila nejvyšší společný politický jmenovatel, který je podmínkou tolerance rozdílných politických názorů a svobody slova. A hlavně předpokladem budoucího úspěšného fungování společnosti.

V atmosféře boje „dobra se zlem“ nebyl prostor ani pro respekt k politickému protivníkovi, ani pro svobodu slova. Moderním pokrokářům, pro něž jsou demokratické svobody obtížnou překážkou na cestě k „udržitelné“ zelené budoucnosti a k novému, genderově definovanému člověku, takový vývoj prospívá. Obyčejný člověk v něm naopak beznadějně ztrácí.

Nad těmito, společnost měnícími tendencemi se třpytila pěna dní – vystupování jednotlivých kandidátů, jejich střety, mediální kampaně a celé ono hemžení na politické scéně. I tomu jsme věnovali pozornost. Své sympatie, ale i antipatie konkrétním kandidátům jsme vyjadřovali zdrženlivě. Nepřijatelná pro nás byla od počátku umělá a prázdná Danuše Nerudová se svými bezobsažnými frázemi, stejně jako plejáda dalších samozvaných adeptů, kteří se nemohli prokázat čímkoliv ospravedlňujícím jejich prezidentské ambice.

K oběma velkým favoritům letošní volby jsme měli kritický postoj. Andrej Babiš je autentickou, byť kontroverzní postavou, dominující české politické scéně v uplynulé dekádě. Odmítali jsme a odmítáme jeho útoky na naši transformaci a na devadesátá léta, díky nimž se – přes svou vlastní kritiku této éry – stal jedním z nejbohatších lidí České republiky. Varovali jsme před jeho lacinou protikorupční kampaní, díky níž ho do vrcholné politiky vynesli ti, kteří se dnes vůči němu zalykají nenávistí a kteří mu v počátcích jeho politické kariéry přizvukovali a nechali se jím platit.

Zdá se nám, že je to politik evropského mainstreamu, který nakonec vždy, přes své občasné rétorické protesty, poslušně následoval priority těch, kteří dnes řídí západní politiku. Známe jeho politický styl, viděli jsme jej vítězit i prohrávat. Přes všechny oprávněné kritiky je to však demokratický politik, který prakticky prokázal, že dlouhodobé směřování země a demokratické politické postupy respektuje.

U vítěze voleb žádnou takovou znalost nemáme. Neznáme jeho politické názory, nemůžeme se opřít o zkušenost z jeho předchozího politického působení. Žádné nebylo. Víme, že byl voják, že snad umí velet a poslouchat rozkazy, že je mimořádně ambiciózní a dostatečně autoritativní. Vše, co říkal v televizních debatách, jsou však jen slova, fráze, výroky, které pronáší kultivovaně, ale nemůžeme v nich najít nic, co by prozrazovalo jeho skutečné myšlení.

Jeho volba znamená vystavení bianco šeku osobě, která – ve zjevném rozporu se svým původem a osobní historií – vystupuje jako nositel odkazu Václava Havla a pokrokářských témat. To nepůsobí věrohodně. Hysterické emoce, s nimiž mu vyjadřuje nekritickou podporu liberální pokrokářská elita, která agresivně útočí na všechny, kteří si odváží pochybovat, jenom dokresluje absurdní bizarnost situace, kterou by nepochybně uměl popsat právě Václav Havel.

V této situaci se IVK nesnažil zaujmout pozici na předvolebních barikádách, ale v textech svých autorů upozorňoval na výše uvedené jevy a varoval před očekávanými důsledky manipulace a hysterie. Přesto se jeho autoři neváhali i k jednotlivým kandidátům a svým preferencím v řadě textů vyjádřit.

Články v tomto sborníku vznikaly v rozmezí posledních dvou měsíců. Řazeny jsou chronologicky, ilustrujíce postupné rozbíhání kampaně a souvisejících událostí.

Po provedené volbě jsme je nemuseli přepisovat. Netýkaly se jen prezidentské volby. Týkaly a týkají se diskuse nebezpečných tendencí dnešní doby, vůči kterým se náš institut dlouhodobě vymezuje.

Volbami nic neskončilo, i když bylo mnohé, co v normální době nebylo tak jasně vidět, velmi potřebně obnaženo. Budeme se tím zabývat i nadále.

(Předmluva ke knize "Česká společnost pod tíhou přímé volby: prezidentské volby 2023 očima Institutu Václava Klause", Jiří Weigl, Václav Klaus, IVK, 3. února 2023)

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause