Tu scénu sleduji přes dvacet pět let, a stále mne baví, jak například v ranním rozhovoru na Europe 1 moderátor Jean-Pierre Elkabbach neodpustí svému hostu ani vteřinu: aby mu neskočil do řeči, což je v Česku téměř zakázáno („Nechte mne domluvit, pane redaktore!“ říkají všichni), aby se nezeptal velmi lidově („Takže na to vlastně kašlete!“), což by se u nás vidělo jako urážka, či aby v průběhu hovoru neglosoval svým osobitým způsobem únikové manévry zpovídaného – to by se u nás bralo za nemístné směšování žánrů, že?

Vychází mi z toho potom velmi barvitý obraz politiky, ale i života, který má samozřejmě také své mouchy. Hosté se pravidelně uchylují ke karikatuře, paradoxu, elipse, mají rádi „věty, co zabíjejí“ - to jsou takové ty krátké slavné výroky typu: „Nejsme vinní, ale zodpovědní!“ nebo „Holocaust byl historický detail!“ či „Cizinci vyrábějí hluk a smrad!“

Je to vzdálené oněm nekonečným českým tirádám, sebezahleděným deklaracím, nebo i skutečným vulgarismům – naposledy od hlavy státu v našem prostředí (i když jenom citoval). Mimochodem, sprostě se mluví i ve Francii, naposledy před několika lety prezident Sarkozy, když mu návštěvník zemědělského salónu odmítl podat ruku, řekl: „Vodpal, ty ubohý č*****!“ To ale nebylo v rádiu v přímém přenosu, jen to zachytily mikrofony.

Prezident Hollande o rok poté na témže místě odpověděl dítěti na otázku, kde je Sarkozy, větou mnohem elegantnější, i když jistě zanechalo stopy na duši dítěte: „Sarkozy? Hm, tak toho už neuvidíš!“

Francouzští politici zkrátka chtějí být brilantní, kompetentní, odhodlaní a jsou rovněž výrazně emotivně naladění. Někdy je jejich inteligence tak pronikavá, že je to až k smíchu. V současnosti se hojně diskutuje reformní zákon Emmanuela Macrona, ministra ekonomie, který budí vášně na všech stranách politického spektra. Číst si ale výroky k němu je zážitek.

Henri Guiano, poslanec Svazu pro lidové hnutí (UMP) a bývalý „ghost-writer“ označil Sarkozyho zákon, jenž usiluje o deregulaci profesí a zavedení více nedělního prodeje, za monstrózní. Je to prý zákon protifrancouzský a fakticky proamerický.

Pierre Moscovici, čerstvý eurokomisař pro ekonomiku, zase vysvětlil, že u Macrona nejde o to, zda je ten zákon levicový nebo liberální, tedy pravicový, protože u té reformy je důležité, že se „snaží chytit myš“, co měla být narážka na jakýsi výrok Mao Ce-tunga. Otázka ovšem zůstává, aby ji vůbec při stavu financí francouzští politici našli.

Rétorické kvality francouzských politiků jsou prostě kolosální, k čemuž musíte připočítat snahu vyniknout někdy za každou cenu, blýsknout se výrokem, jenž nezapadne v té pěně dní.

Od roku 1988 existuje dokonce Cena za politický humor, kterou od roku 2002 uděluje Press club de France, jemuž předsedá novinář Jean Miot. Najdete tam výroky chtěné, i nechtěné. Za tok 2014 byla udělena v osmi kategoriích.

Ne všechny jsou zcela přenositelné, ale ocitujme zde výrok jeden. Cenu za povzbuzení získal letos socialistický ministr financí Michel Sapin, který nedávno řekl: „Když nepůjdeme dost daleko, již to znamená, že někam jdeme!“ Někde tady bychom možná měli hledat, kam se vlastně poděla ta Macronova myš.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.