Tentokrát nás náš kamarád a skvělý vinař Laďa Beneš zlákal na akci, která se v jeho Kobylí konala již po několikáté. Po kobylských uličkách za vínem, se to jmenuje a je to putování touhle vinařskou vesnicí od jednoho sklepa ke druhému. Míněno samozřejmě sklepy vinné, žádné sklady naklíčených brambor. A nejedná se o všechny vinné sklepy, co jich v Kobylí je, to by se tahle akce změnila ve vinařskou šestidenní. Letos se jich do toho putování přihlásilo rovných 21. Oko bere!

Vzhledem k tomu, že den otevřených sklepů v Kobylí si již vydobyl, dá se říci celostátní věhlas, je dobré se na něj předpřihlásit, tj. zakoupit si předem jakýsi voucher, který vás potom opravňuje k přednostnímu nákupu vlastní „vstupenky“. Ta má podobu praktické taštičky na krk, která obsahuje itirinář akce, (organizační pokyny s plánkem obce a vyznačenými sklepy), tužtičku na poznámky a hlavně – sklenku na koštování. Pak už stačí se vyzbrojit pořádnou obuví, v letošním roce navíc teplým oblečením nejlépe s protidešťovou úpravou a vydat se do kobylských uliček a ulic. Není nutné postupovat přísně chronologicky (to byste se nachodili), ale je vhodné spolehnout se na domácího průvodce, znalého místopisu obce.

Číslo 1 letos mělo Vinařství Svobodovi, což je úžasný historický sklep v nenápadném objektu na okraji Kobylí, který počátkem 16. století zbudovali Habáni, zvaní také Novokřtěnci. Jak je vidět, nebyli to jenom mistři na keramiku. Poslední v řadě pak byl sklep Vinařství Pečinka. Zatímco u Svobodů se prezentovali 10 vzorky vína, Pečinkovi jich měli 8. Byli však i tací, kteří nabízeli 20 vzorků (Vinařství Bukovský), 17 (Vinařství Lanžhotský Marcel, Víno Hrabínek). Ale i tam, kde připravili pouze vzorků 5, jako ve sklepě u Borovičků, jste si s jistotou minimálně na jednom pochutnali.

Myslím, že nebylo v lidských silách ve všech 21 sklepech ochutnat všechny prezentované vzorky. Těch totiž bylo celkem 286, a i když vám k okoštování nalili méně než „malého panáka“, i tak je to úctyhodné množství zlatavého či červeného moku. A to jsme ještě měli někde možnost ochutnat vzorek výborného moravského „portského“, či desetiletý koňak, který 7 roků zrál v akátové bečce. To však opravdu jenom z dobré známosti.

Odpůrci nápoje, o němž se tvrdí, že je v něm ukryta pravda (mnozí totiž po víně řeknou to, co by jinak nevyslovili), si teď jistě v duchu představují středověké bakchanálie, při nichž se davy zpitých návštěvníků  potácí uličkami Kobylí, aby tu a tam zmoženi klesli, nemohouce dál. Opak je pravdou. Těch zhruba 1500 návštěvníků, kteří se do srdce vinařského ráje pod Modrými horami sjeli z blízka i z dáli (jako v našem případě až z Orlických hor, nebo i z Dobrušky), si užilo příjemnou, i když chladnou a z části i deštivou sobotu. A potkávali se s davy lidí, naladěných dobrým vínem, družnou náladou, touhou ochutnat to nejlepší, co ročník 2015 přinesl a vinohrady urodily, a hlavně, co pracovité ruce kobyliských vinařů dokázaly vyrobit. S láskou a vinařským kumštem. Protože v tomhle řemesle nelze nic tzv. očurat. To se totiž na výsledku okamžitě projeví a konzument, alespoň trochu poučený, to pozná. Doba, kdy víno se dělilo na „dá sa, nedá sa a pro Pražáky“, ta je už dávno za námi.

Dnes moravští vinaři dobývají zlaté medaile i na těch nejprestižnějších světových kláních. A um vinařských rodů, děděný z dědka na syna a vnuka, někdy i vnučku, dává jistotu, že tenhle nápoj, který pili už bohové na Olympu, bude doprovázet ještě další generace po nás. Darmo se nezpívá, že „nepi Jano nepi vodu, voda je ti len na škodu, napij sa ty radšej vína, to je dobrá meducína…“.

To však bude platit jenom v jednom  případě. Že v Evropě nezvítězí cizí kultura, v níž alkohol, a to i ve formě vína, je striktně zakázaný, kde platí právo šaria, které za podobný přečin ukládá těžké tresty, kde připít si sklenkou  ušlechtilého nápoje s cizí ženou, může pro ni znamenat smrt ukamenováním.

Dělejme všechno pro to, aby tahle cizí a nám nepřátelská kultura zůstala tam, kde je doma. A aby na moravských vinohradech se rodilo krásné a ušlechtilé víno, které je příjemnou součástí našeho života.

Tak na zdraví, milý čtenáři! Třeba se za rok v Kobylí potkáme. A nebo ještě letos, 16. září, kdy se bude putovat kobyliskými uličkami, tentokrát za burčákem.          

Josef Ježek