Předně je nutno říci, že Česká televize je instituce tzv. veřejnoprávní. Co to znamená neví prakticky nikdo, resp. každý si tento termín vykládá podle svého gusta. Ostatně na České televizi je to vidět. Hlavně na jejím zpravodajství a publicistice, které do nás perou své jednostranné názory večer co večer hlava nehlava. Někdy mám pocit, že pojem veřejnoprávní je na Kavčích horách vykládán tak, že vlastně veřejnost zde nemá žádná práva. Proč by je měla mít? Nu proto, že ona si tu svojí televizi vlastně platí. Formou jakési nepřímé daně, která si cudně říká koncesionářský poplatek.

Prakticky každý z nás měsíc co měsíc posíláme tomuto televiznímu molochu, zaměstnávajícímu cca 3 tisíce lidí, svých 135 Kč. Celkem tak Česká televize hospodaří s ročním rozpočtem cca 7 miliard korun. Značnou část těchto peněz spolknou tzv. provozní náklady, z nichž nemalou část tvoří mzdy. Jen pro ilustraci: Průměrná mzda v České televizi za rok 2019 činila 43.693 Kč. Patnáct vrcholných manažerů ČT dostalo na mzdách a odměnách částku 46 542 000 Kč. Samotný generální ředitel s platem 242 tisíc měsíčně ještě pobere odměnu, za rok 2018 to bylo navíc 2,42 milionu. Tak za tyhle peníze by se snad pánové mohli snažit, aby byl divák spokojen. Bohužel, zatím to tak nevypadá.  

Další nemalou část rozpočtu potom pohltí právě ono zpravodajství a publicistika, které mají v ČT naprosto výsostné postavení. A tak do nás každou neděli pere informace upravené podle svého gusta Nora Fridrichová se svým pořadem 148 hodin, Václav Moravec, který nám nedělní oběd „dochucuje“ svými Otázkami, v pondělí parta Marka Wollnera alias Reportéři ČT a v týdnu pak pavlačová show s názvem Máte slovo s nemožnou Michaelou Jílkovou. A to jsem ještě nevzpomenul na Fokus Václava Moravce, který už neví odkud by vysílal, a tak si naposledy vybral Karlštejn. Možná se tam cítil jako Karel IV. české publicistiky. Očekávám, že příště to bude katedrála sv. Víta nebo Španělský sál. Nic „vznešenejšího“ už totiž není.