Předně je nutno říci, že Česká televize je instituce tzv. veřejnoprávní. Co to znamená neví prakticky nikdo, resp. každý si tento termín vykládá podle svého gusta. Ostatně na České televizi je to vidět. Hlavně na jejím zpravodajství a publicistice, které do nás perou své jednostranné názory večer co večer hlava nehlava. Někdy mám pocit, že pojem veřejnoprávní je na Kavčích horách vykládán tak, že vlastně veřejnost zde nemá žádná práva. Proč by je měla mít? Nu proto, že ona si tu svojí televizi vlastně platí. Formou jakési nepřímé daně, která si cudně říká koncesionářský poplatek.

Prakticky každý z nás měsíc co měsíc posíláme tomuto televiznímu molochu, zaměstnávajícímu cca 3 tisíce lidí, svých 135 Kč. Celkem tak Česká televize hospodaří s ročním rozpočtem cca 7 miliard korun. Značnou část těchto peněz spolknou tzv. provozní náklady, z nichž nemalou část tvoří mzdy. Jen pro ilustraci: Průměrná mzda v České televizi za rok 2019 činila 43.693 Kč. Patnáct vrcholných manažerů ČT dostalo na mzdách a odměnách částku 46 542 000 Kč. Samotný generální ředitel s platem 242 tisíc měsíčně ještě pobere odměnu, za rok 2018 to bylo navíc 2,42 milionu. Tak za tyhle peníze by se snad pánové mohli snažit, aby byl divák spokojen. Bohužel, zatím to tak nevypadá.  

Další nemalou část rozpočtu potom pohltí právě ono zpravodajství a publicistika, které mají v ČT naprosto výsostné postavení. A tak do nás každou neděli pere informace upravené podle svého gusta Nora Fridrichová se svým pořadem 148 hodin, Václav Moravec, který nám nedělní oběd „dochucuje“ svými Otázkami, v pondělí parta Marka Wollnera alias Reportéři ČT a v týdnu pak pavlačová show s názvem Máte slovo s nemožnou Michaelou Jílkovou. A to jsem ještě nevzpomenul na Fokus Václava Moravce, který už neví odkud by vysílal, a tak si naposledy vybral Karlštejn. Možná se tam cítil jako Karel IV. české publicistiky. Očekávám, že příště to bude katedrála sv. Víta nebo Španělský sál. Nic „vznešenejšího“ už totiž není.

Až potom se dostane na původní televizní tvorbu, koprodukce, nákupy zahraničních pořadů, televizní práva na sportovní přenosy. Do toho všeho je ještě potřeba „nakrmit“ kamarádíčky v různých mediálních soukromých firmách, přisátých na ČT, neboť ona sama přece nemůže všechno stačit.

Aby tenhle „Augiášův mediální chlév“ se úplně neutrhl ze řetězu, od toho je tam kontrolní orgán, právě ona Rada ČT. O její kontrolní funkci jsem měl až dosud vážné pochybnosti. Proto, když v letošním roce mělo dojít k dovolbě šesti chybějících členů rady, najednou se začalo hrát o to, zda Rada bude konečně onen kontrolní orgán, schopná se dívat vedení do karet a nebo opět ta parta kývalů u kávy a chlebíčků a některých dalších prebend.

Martin Fendrych už v lednu burcoval na portálu Forum 24: „Zničit Českou televizi. Jak? Ovládnout radu, vyhnat elity, ucpat hubu objektivitě.“ Vzácná upřímnost. ČT vládnou elity (jaké? čí?), radu jsme dosud ovládaly my a teď se to nedej bože může změnit, dokonce i objektivita, která dosud sloužila jen nám, by mohla být skutečně objektivní. A dále pokračuje: Kandidováni nejsou jen lidé od obou Václavů Klausů a kardinála Duky, ale i lidé úctyhodní….(úctyhodní lidé se také říká v Itálii mafii). Občanská společnost by si neměla nechat Českou televizi ukrást.

Kdo je to ta Fendrychova občanská společnost? To nejsou řadoví občané posílající svých 135 Kč na konto ČT a následně se dívající na komerční televizní stanice, protože na té „jejich“ placené je nic nezaujalo? Je to snad ona “pražská kavárna“, či představitelé bezzubé parlamentní opozice, která není schopná předložit reálný politický program, se kterým by porazila svého politického odpůrce? A nebo část naší společnosti neschopná se vyrovnat se svou porážkou v demokratických volbách? A tak mě napadá otázka: Čí je vlastně – dosud, ta „veřejnoprávní“ Česká televize? Naše a nebo jejich?

Přes všechnu snahu a zlobu se ti „úctyhodní“ do rady nedostali. Zvoleni byli ekonomka Hana Lipovská, moderátor Lubomír “Xaver“ Veselý a novinář Pavel Matocha. Navzdory tragickému výrazu ve tváři Mirky Němcové, navzdory dramatickým vyjádřením Miroslava Kalouska či Markéty Pekarové Adamové, která volbu vnímá jako „černý den pro svobodu českého mediálního prostředí“. Pro mne je naopak sympatické vyjádření europoslance Alexandra Vondry na adresu zvolení Lipovské: „Já ji dlouhodobě sleduju, je to jedna z nejkompetentnějších ekonomek v této zemi. Je to konzervativní křesťanka, byla nominantka  Biskupské konference, takže třeba v jejím případě já mám určitě radost.“

Spolu s ním mám radost z této volby i já. Ten veřejnoprávní moloch nad Prahou potřebuje totiž změny jak vepř domácí drbání. Aby pojem veřejnoprávní nabyl konečně svého pravého významu.

Josef Ježek