Napolitano přijal, ale prohlásil, že tak činí jen proto, aby parlamentu a budoucí vládě umožnil realizaci neodkladných reforem. Během posledních týdnů Napolitano několikrát prohlásil, že se domnívá, že tyto reformy již začínají být prováděny a že mu jeho zdravotní stav neumožňuje zůstávat nadále v tak namáhavé funkci.

Funkce hlavy státu se v Itálii od schválení ústavy v roce 1946 podstatně změnila. Ústava je stále stejná – rozdíl je v tom, že od konce osmdesátých let se změnila role prezidenta. Do té doby byl jakýmsi notářem, v zásadě potvrzoval rozhodnutí přijatá parlamentem a do politického boje se nemíchal.

Velká korupční aféra tzv. čistých rukou počátkem 90. let potopila téměř všechny tradiční politické strany. Posledních 20 let bylo charakterizováno velkou nestabilitou vlád a všeobecně slabou pozicí politiky, způsobenou jak zásahy justice, tak vleklou hospodářskou krizí.

Příchod Silvia Berlusconiho navíc zemi rozpoltil na jeho nadšené zastánce a zapřisáhlé nepřítele. V takové situaci je sedmiletý mandát prezidenta republiky jedinou stálicí na italském politickém nebi. A poslední prezidenti zpočátku bez nadšení, postupně se stále větší energií začali používat svá ústavní práva.

Začali vracet parlamentu zákony, pro které nebyly zajištěny finanční prostředky a zvláště pak nepodepisovat zákony, které dle jejich názoru byly protiústavní.

Giorgio Napolitano se během svého prvního mandátu v letech 2006-2013 několikrát střetl s Berlusconim a odmítl zákony, které v parlamentu protlačila jeho většina a které dle jeho názoru šly jasně v magnátův osobní prospěch.

Stejně tak odmítl jmenovat ministry navržené různými premiéry, kteří dle jeho názoru takovou funkci vykonávat nemohli. Na druhé straně Napolitano, dlouholetý člen italské komunistické strany, vymazal ve své funkci svou politickou příslušnost a systematicky odmítal snahy levice, aby se v politické srážce s Berlusconim postavil na její stranu. 

Z toho jasně vyplývá, že volba prezidenta se stala mimořádně důležitou politickou událostí. Celá věc je komplikována tím, že o prezidentovi se hlasuje tajně. Poslanci a senátoři v tajemství urny velmi často nerespektují pokyny vlastní strany a hrají si vlastní politickou hru.

Před dvěma lety se o tom musel hořce přesvědčit i bývalý předseda Evropské komise Romano Prodi. 101 poslanců a senátorů jeho vlastní Demokratické strany mu hlas nedalo a zvolen nebyl.

A tomuto nebezpečí je vystaven jak premiér Matteo Renzi tak ostatní političtí leadeři. V prakticky všech stranách existuje silná opozice vůči reformám, které se s obtížemi vláda s částí opozice snaží prosadit.

Volba má začít 29. ledna. Při prvních třech hlasováních je zapotřebí kvalifikované dvoutřetinové většiny – a ta prozatím neexistuje. Od čtvrtého hlasování již stačí absolutní 50% většina.

Je tedy jasné, že volba se protáhne na několik dní. Všichni ale doufají, že nepotrvá příliš dlouho, italská politika je v očích obyvatel velmi zprofanována a neschopnost zvolit hlavu státu v okamžiku kdy, končí dlouholetá hospodářská krize, by jen nahrála různým populistickým hnutím. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.