Přicházejí noví šéfové a střední článek řízení je uctivě vítá na ministerstvech a centrálních úřadech, ale neodchází a zůstává, vlastně až dodnes. Odcházející nomenklaturní komunisitcké kádry v samé radosti že je nový režim nepotrestal předávají funkce i se svými radami a kontakty. Ostatní straníci zůstávají na svých místech a pracují dál. Noví lidé kteří přišli dílem z disentu, který si také místy nežil špatně, vítají nový luxus společně s přicházejícími prognostiky, bankovními a jinými úředníky, kteří včas nabrali nový kurz a  ochotně  a rádi prostřednictvím právě vznikého Občanského fora přijímají nové funkce aby zabránili anarchii v řízení státu a umožnili kontinuální přechod k novému hospodaření republiky. Navíc tu byl začátek rozporů končící rozpadem Československa a s ním spojeným zdvojováním funkcí. A teď pozor.

Nově příchozí funkcionáři ve většině případů nebyli seznámeni s chodem úřadů, jejich strategií a novými úkoly spojenými se změnou společenského i politického režimu. Mnozí z příchozích odolali mámení moci a záhy ze svých funkcí odešli aby je předali „odborníkům“. Zmatený parlament schválil všemi hlasy, tedy i hlasy komunistů volbu nového prezidenta a následně si „vypustil rybník“ a předal moc nově zvoleným poslancům. Nemálo prozíravých politiků rozbilo Občanské forum, aby bylo možno začít hrát předvolební hru na vlastním písečku. Začala politická fraška  a jejím cílem bylo odstranit některé nepohodlné kandidáty na vrcholové posty „odhalením“ jejich spolupráce se stále ještě existující a fungující STB. Něco se našlo a něco bylo skartováno. A tak odešli jen někteří. Nová garnitura ministrů a jejich náměstků měla volné pole působnosti k seberealizaci.V té době byla svobodná republika   sice ekonomicky a technicky zaostalá, ale nezadlužená, měla dostatečné zásoby tuzemské a konvertibilní měny a tak se začalo „hospodařit“ a bylo z čeho. Naši představitelé zrušili Varšavskou smlouvu  a dobře to zapili. Závislost na vládě jedné strany a na Moskvě a jejích poskoků skončila a ejhle svoboda přinesla i nové možnosti.

Noví ministři a ředitelé státních podniků byli zahrnováni obdivem i pozornostmi, náhle se stali VIP osobnostmi a rádi se nechali  obdivovat, podkuřovat a  oprašovat svými podřízenými. Inu účel světil prostředky. Přišla privatizace reálná i kuponová a na všem se dalo slušně vydělat. Páni otcové privatizace chodili školit managementy nových domácích i z ciziny se navrátivších firem, jak vydělat na kuponové privatzaci. Naši státníci chválili spekulanty jako ty nejschopnější představitele nových proudů v ekonomice. A úředníci na středním článku řízení ochotně a aktivně plnili příkazy i přání svých nadřízených tak, aby se zavděčili, případně poukázali na svou šikovnost především tam, kam platné zákony nedosahovaly.  Přestalo se rozlišovat kdo je či byl komunista a na úřadech zavládnul mír a pohoda. Změnila se politika, ale styl práce zůstal stejný. Naši noví představitelé se snažili svým standardem vyrovnat novým kapitalistům, byť to bylo za různé úlitby, služby, lobbování a jiné kamarádské formy spolupráce v souvislosti s přidělováním státních zakázek. Vždyť to nebylo za jejich, ale státní peníze. Stačilo následovně prohlásit že stát je nejhorší hospodář a že lépe bude tradičním firmám v privátních rukou. A tak se privatizovalo.

Ostravské a mostecké doly, SONP, Škoda, Tatra, LIAZ, Zbrojovka, LET, OP, SFINX, Bohemia Crystal, a další a další. Na tvrzení že jsou podniky, které jsou „rodinným“ stříbrem a zlatem se brzo zapomělo a tak se prodaly cukrovary a pivovary, až nám zbyly jen oči pro pláč, protože ve zbylých státních podnicích či jejich fragmentech rychle“hospodařili“ ekonomové  tak, aby stačili vše prohospodařit než nastoupí právníci a  tedy zákon. Ke zjednodušení privatizace bylo zřízeno Ministerstvo pro privatizaci a následně státní konsolidační agentura. A protože nebyl rozdíl mezi čistými a špinavými penězi, tak se na chvíli zhasnulo a doprivatizovalo se téměř vše. Ku podivu nejen do českých, ale především do zahraničních rukou. Při tom nám tloustli ministři i poslanci napříč politickým spektrem  a volání opozice proti této politice bylo prohlášeno za  téměř zrádný oportunismus. A tak privatizovali všichni. A bohatly banky, bohatly privátní firmy, akcionáři a lobbisté a jejich kamarádi na všech postech.

Jenže postupem času se stal z lokajíčkování zvyk a tak ten kdo chtěl uspět a uštípnout si z bohatého koláče musel přijímat a poskytovat pozornosti a dary a  recepce a večírky a afterparty a  chlastačky a uctívání medii jako každodenní chléb. Vžyť tito lidé hospodařili se státními prostředky a poskytovali je privátním firmám, které byly schopné za zmanipulovaná výběrová řízení dobře zaplatit v penězích i  naturáliemi. Firmy pořádaly a ještě popřádají různá školení s večírky, nabídky medikamentů spojené s dovolenou v exotických zemích, přátelské pobyty s kamarádíčky v různých jiných zemích jen za to že budou akceptovat a prosazovat jejich zájmy u nás doma. A tak jsme se dopracvovali situace, kdy kdo nemá kamaráda, nebo známého, nebo „tlačenku na ministerstvu“ má smůlu.Úplatky se staly běžnou normou a v době kdy je společnost těmito praktikami provázaná je těžko  s nimi bojovat. A tak se ruší herny a zakládají internetové terminály. Neruší se dotace do sportu aby mohly herny dále fungovat. Je to prostě začarovaný kolotoč, který hýbe nejen společností, ale především jejími představiteli. Místo zásadních problémů spojených s korupcí na všech stupních se řeší spory mezi minstrem vnitra  policejním prezidentem přes media, zatímco ukradené miliardy ve Švýcarsku tiše hledají svého vlastníka tak, aby nikdo nemohl dostat přes prsty. Církevní restitice překryjí řadu velmi vážných problémů které je nutno řešit. Prostě mediím se hodí sousto a na chvíli je zase klid na “vládnutí“. V parlamentu rozhoduje bezpečná většina a tak ať si opozice klidně řve. Náš pan ministerský předseda vždy argumentuje tím, že nadávat umí každý, ale poradit jak dál nedovede nikdo. Dovolím si malý exces.

Začněme likvidovat korupční prostředí a zkusme to jinak. Když výběrové řízení tak všude ve státních firmách, nebo ve firmách se státní účastí. Všichni zaměstannci vyplní anketní lístek s pěti jmény osob, které by postavili do čela své instituce. Ti nejúspěšnější by vytvořili pětičlenné direktorium, které by pověřilo jednoho ze svého středu reprezentací instituce s plnou odpovědností celého direktoria. Podobnou formou by se volili také vedoucí na dalších článcích řízení tak, aby se vytvořil odpovědný a výkonný tým, který bude za svou práci plně odpovídat. Lidé nejlépe znají ty své spolupracovníky, kteří by na vedoucích postech obstáli.Podmínky nominace by byly: odbornost, neúplatnost, odpovědnost, řídící a organizátorské schopnosti a pracovní výkony. Kriteriem by jistě nebyl věk, pohlaví, národnostní a sociální příslušnost a už vůbec ne příslušnost politická. Myslím že bychom to měli zkusit také ve volbách do parlamentu už ne většinovým způsobem, ale přímou volbou lidí kterým společnost věří a kteří budou pro ni pracovat.Jak pracuje parlament na politickou objednávku dnes všichni názorně vidíme. Tato republika existuje v jistém společenském kontextu sjednocující se Evropy. Možná že přechod na Euro spojený s vytvořením vázaných vkladů s ohledem na ekonomickou situaci může být významným prvkem, pokud by správu vkladů převzala státní banka. Kam tedy patří malé,umouněné lokální zájmy s odvoláním na státní nezávislost? Nežijeme ve vzduchoprázdnu a když padne Evropa a Euro, jistě nevzniknou České evropské spojené státy, ale půjdeme do“kopru“ ještě rychleji než ti ostatní. A když padne Euro, co si za naší nezávislou korunu koupíme, když převážná produkce potravin  k  nám přichází jako import z ostatních zemí? Zatím náš průmysl ani zemědělství nezaručuje soběstačnost a co nám potom dá krizí zasažená Evropa? Kdo bude do naší republiky potom investovat když u nás jsme se zaměřili především na služby které neprodukují nic než virtuální HDP a produkce firem je v zahraničních rukou? Zamysleme se přátelé jak dál. Moc času už nám opravdu nezbývá.        

Reiman