Na sklonku roku 1989 současní čtyřicátníci vstupovali teprve do pracovního cyklu, zatímco tehdejší třicátníci měli již svou zkušenost s obsazováním nomenklaturních funkcí ovládaných plně tehdejší vedoucí stranou, která si rovněž vybírala loajální pracovníky alespoň navenekstraně oddané, kteří vytvářeli střední článek řízení ve státní správě i v podnicích tehdy plně vlastněných státem a řízených neomylně funkcionáři KSČ. Setkali jsme se s celou řadou dělnických ředitelů a jejich náměstků, kteří si doplňovali vzdělání až v průběhu svého zaměstnání. Doporučením ke studiu na různých institutech si doplňovali vzdělání také pracovníci středního článku řízení, kteří poctivě a věrně sloužili svým soudruhům vedoucím. Pro ty vyvolené potom sloužila jako ideologické centrum tak zvaná“Vokovická Sorbonna“, která vychovávala vysoké stranické kádry. Ne vždy to bylo špatné řešení, ale existovalo cosi jako vzájemná provázanost a podřízenost vyplývající  z naprosto jednoznačných pravomocí stranických funkcionářů. Tato tradice je ostatně praktikována dosud. Stejná personální politika se praktikovala na vědeckých a výzkumných základnách počítaje v to také prognostický ústav ČSAV, který vygeneroval celou plejádu našich současných politiků, počítaje v to také politické důchodce, kteří dnes moudře poukazují na to, co kdo v tomto státě dělá dobře, či amatérsky, nebo dokonce diletanstsky. Politická reprezentace je jen výsledkem tradiční propagandy parlamentních politických stran.

V současné době jsou dnes výkonnou silou tehdejší mladíci a slečny, kteří tvoří skupinu středního věku a jsou dnes nositeli myšlenek i činů naplňujících naši současnost. Změnila se vládnoucí politická reprezentace, ale střední článek řízení zůstal. Nezměnilo se nic ani odchodem části bývalých úředníků do důchodu. Jejich politická setba zůstala zakořeněná i v současném klanu úředníků, především ve státní správě. Oni jsou skutečnými nositeli a činiteli moci.Mezilidské vztahy se posunuly snad jen o závist a snahu o vyrovnání nebo zachování životního standardu, kupní síly a snahy okázale dávat na vědomí veřejnosti pocit vlastní důležitosti. Téměř nic se nezměnilo ve vztahu úředníků na všech úrovních k poníženým žadatelům. Dnešní politická reprezentace se za ně začíná schovávat, aby na ně mohla přesunout odpoědnost za svá špatná, či zločinná rozhodnutí. Je však nutno poznamenat, že jsou jistě i tací, kteří jednají lidsky a považují svoje posty za službu občanům, ale ti byli stejní i za bývalého režimu.

Koncentrace těch výrazně aktivních a důležitých úředníků je vždy markantní především ve větších a velkých aglomeracích. Čím výše, tím větší arogance moci, vyvolávající velmi nepříznivou odezvu u veřejnosti. Ve spojení s vyšším finančním hodnocením vyvolává nepříznivou odezvu ve vztahu k Praze, která je díky soustředění centrálních úřadů považovaná za centrum všeho zlého. Veřejné mínění reaguje na skutečnost, že Pražáci jsou ve své většině lépe placeni, požívají výhody, které venkov nemá. Proto je Praha  považována svým politickým uvažováním za  indiferentní lokalitu, rovněž kromě jiného  zkresluje statistiku průměrné mzdy celé republiky, kterou většina zaměstnanců konstatovaného průměru zdaleka nedosahuje. Proto je souzena také její příchylnost k politice pravicové koalice. Jako by se historie opakovala u pražských občanů již od doby husitské.   Je však nutno konstatovat, že v Praze se soustředí  Ti vyvolení ze všech koutů naší republiky, které si mocní přivolávají, a navíc v současnosti také movití cizinci, kteří si mohou bydlení v hlavním městě zaplatit.

Kupodivu tu čím dál více slyšíme kromě angličtiny také slovenštinu a ruštinu. Jistě to nebude jen náhoda.

Současná vláda přátel a kamarádů se o tyto skupiny zajímá jen proto, že oni jsou protiváhou demonstrujících zoufalců. Mínění našich politiků nezmění, ani sto tisíc lidí v ulicích. Vždyť to je statisticky jen procento obyvatelstva. A tak se asi nic nezmění,  protože střední článek řízení jistě podrží naši vládní koalici až do řádných voleb, kdy ráda předá vládu nad zplundrovanou republikou zbavenou všech podniků, ochuzenou krádežemi i církevními restitucemi vlastně komukoliv a ještě ráda. Oni budou za vodou i se svými přáteli a kamarády, kteří slouží věrně a oddaně každému režimu. Dokud se nezmění systém vyhledávání poctivých občanů  na posty ve státní správě, na tomto zločinném systému se nic nezmění. Na této skutečnosti nemůže ovlivnit nic ani nový vrchní státní zástupce, ani volby napříč politickým spektrem. Jediný možný způsob záchrany je změna společenského systému bez účasti politických stran na principu občanské společnosti. Ale to je práce pro všechny naše spoluobčany, kteří si to zatím z valné části ani neuvědomují.

Reiman