Ženské tělo jako prostor pro reklamu akceptujeme i v dosti ponižujících podobách. Tomuto fenoménu dominují zejména soutěže miss. Kdo je zodpovědný za jejich podobu a co nám přináší jejich variace na univerzitě?

Soutěž v kráse jistě sama o sobě není prostitucí, byť je otázkou, nakolik by naše kultura měla člověka motivovat k tomu, aby koncentroval své úsilí do starosti o svůj vzhled. Problém nastává až v kombinaci s komerčním sektorem a tržními principy, které stojí na maximalizaci zisku.

Značná část peněz celého molochu je soustředěna do dění ještě před samotnou soutěží, které je – v jistém slova smyslu – vůči divákovi zcela bezkontaktní. Tam, kde mohlo jít o zdravou krásu v širším slova smyslu, najednou tým marketingových odborníků vybírá „kusy“ zajímavé pro plakáty, reklamy a až později i pro televizní obrazovky – tyto virtuální reality, kde osobnost a inteligence postav je věcí režie, nikoli samotných „herců“. Teprve z takového výběru je volena ona královna krásy. Masy svou volbou nekonstruují ideál krásy, ale ideál pro užívané marketingové postupy, jenž je následně samotnou soutěží rekonstruován potažmo jako ideál krásy ženy.

Prostor pro reklamu: míry 90-60-90

Sama soutěž není koncipována primárně pro ženu, exhibici její krásy či nalezení královny krásy, ale opět pro maximalizaci zisku. Každá soutěž, úkol a čin vzniká jako vhodné plátno pro reklamu. Na stránkách jedné takové soutěže to vystihují velmi přesně: „Česká Miss 2013, to je atraktivní nabídka komerčním partnerům […], s podporou silných mediálních partnerů […]. Zaručuje proto výrazné zviditelnění a posílení obchodní značky partnera“.