Podle ústavního filozofa profesora Jiřího Přibáně jde v tomto případě o spor o legitimitu. Klade si proto následující otázky: Je vláda ústavní orgán vzešlý ze svobodných parlamentních voleb, který je závislý na důvěře parlamentu, nebo je to nejvyšší organ státní správy? Odpověď je: obojí!  

Ministr sice řídí ministerstvo, takže je to úředník, ale současně může úřadovat jen tehdy, má-li legitimitu parlamentní většiny.  

Prostě je to klasický začarovaný kruh, u něhož je jasné, že prezident se proti jmenování takového člověka může účinně postavit a podmínku lustračního osvědčení může skutečně v politických jednáních o sestavování vlády vyžadovat.  

Jenže podle ústavy, článku 2, je lid zdrojem veškeré státní moci. Dal-li tedy tento lid ve volbách hlas a tudíž důvěru některým politikům, znamená to – říkají jiní – že zákon má nižší právní sílu než ústava. Z toho by pak logicky ale vyplývalo, že by se lustrační zákon nemusel na vládu aplikovat, zváží-li se, že výslovně dle článku 22 Listiny práv a svobod a jeho výkladu musí ochránit svobodnou soutěž politických sil. A to platí zvláště za situace, kdy tito politici dostanou důvěru parlamentu, který tuto vůli lidu ještě jednou tímto aktem stvrdí.  

Za úplně nesmyslný lze pak považovat manévr předsedy KDU-ČSL, který s odvoláním na profesora Gerlocha z Karlovy univerzity tvrdí, že na vicepremiéra se lustrační zákon nevztahuje. V tomto případě jde, říká Přibáň, jen o komický „lustrační obchvat“, protože vicepremiér je vždy stejně jako premiér součástí vlády jako nejvyššího správního orgánu, i když přímo neřídí žádný úřad. Nápad je to evidentně absurdní, protože není přece možné, aby existovaly dvě legitimity: přičemž vicepremiér bez lustrace by ji měl nižší než ministři, které by měl řídit.  

I když z politického hlediska je tyto hrátky možné pochopit: Většina politických subjektů se bojí druhých předčasných voleb, v nichž by zřejmě – jak ukázal průzkum CVVM – vyhrálo hnutí ANO 2011 a ztratily by tradiční strany: ODS by se možná ani nedostala do parlamentu. Navíc by se uvolnil prostor pro nepředvídatelná politická uskupení.  

Proto se hledá způsob, jak takovému stavu předejít a navíc nenutit prezidenta, aby musel ustoupit. Otázka je, zda jde o problém střetu výsledku voleb jako ústavního principu a normy nižší právní síly, to jest zákona, a tu by měly řešit právní elity nebo Ústavní soud a najít jasnou odpověď.