Střídání vlád a dělba moci mezi moc ústavodárnou, výkonnou, justiční a od druhé půlky minulého století mediální, přičemž justice a média vykonávají zároveň funkce kontrolní přes ostatní mocnosti, představují zatím nejúčinnější záruky pro demokratický vývoj země.

Tento systém je ve střední Evropě velmi mladý, cenzura tu byla poprvé zrušena v roce 1989 (nepočítáme-li pár měsíců v roce 1848 a 1968), funguje teprve jednadvacet let ve srovnání třeba s Velkou Británií, kde byla cenzura zrušena již v roce 1695 či se Spojenými státy, kde byla zrušena o sto let později, a proto tu stále existují větší pokušení demokratická pravidla porušovat.

Po březnovém přepadení České televize vojenskou policií, které bude v nejbližší době projednávat soud a pokusech vyslýchat redaktory pražského Respektu a zjistit od nich zdroj informací v souvislosti s kauzou Státního fondu životního prostředí, v níž jde o bývalého ministra za ODS Pavla Drobila, který je podezřelý z toho, že měl zájem z fondu vyvézt peníze na financování politických stran, se objevila podobně závažná zpráva na Slovensku. Tam byli odposloucháváni novináři Pravdy a ředitel TA 3 Vojenským obranným zpravodajstvím. Jak ze spisu, který má redakce Nového času k dispozici, vyplývá, šlo" o rozkrytí styků novinářů".

Ve všech třech případech jde o závažné porušení zvyklostí zavedených v naší civilizaci, zákonů a na Slovensku zřejmě i o porušení Ústavy.

Ve všech třech případech jde vlastně ale o to samé: zjistit, s kým se novináři stýkají a od koho mají informace, tedy prolomit utajované zdroje. Jenže utajování žurnalistických zdrojů novinářům v civilizaci, ke které jsme se připojili, zaručují zákony. Své zdroje neprozradil v Německu v roce 1962 ani Der Spiegel, když zveřejnil výsledky cvičení NATO, podle nichž by v případné válce za první tři dny zahynulo deset milionů Němců, ani The Washington Post v roce 1972 při tzv. Watergate, kdy se lidé napojení na republikánského prezidenta vloupali do centrály konkurenční demokratické strany. Kvůli oběma aférám museli odstoupit kancléř Adenauer, ministr Strauss i prezident Nixon.

V Německu byl za dva roky po tzv. Spiegel-aféře vynesen 13. května 1965 3. trestním senátem Spolkového soudního dvora v Karlsruhe jako první a poslední instancí ve věci vlastizrady, z které byli redaktor a vydavatel obviněni, jasný rozsudek: "Otevření procesu proti obžalovaným redaktoru Ahlerovi a vydavateli Augsteinovi se zamítá. Byly shledány důkazní nedostatky. Náklady na řízení budou hrazeny ze státní kasy." V odborných právnických debatách bylo konstatováno, že žurnalista nepředstavuje typ zrádce vlasti. Jemu málo záleží na tom, jestli prozradil nějaké tajemství nebo ne a jestli tato tajemství jsou právem za tajemství považována. Při posuzování jde hlavně o to, s jakým úmyslem si dotyčný muž či žena takovýto materiál obstaral. Novinářům jde o kritické posouzení politiky a své názory potřebují podložit fakty. A to ve svobodné demokratické a právní zemi je vážný úkol.

Od té doby existují čas od času pokusy jak v Německu, tak jinde, toto pravidlo prolomit, ale ústavní soudy se zatím vždy postavily za novináře. Žurnalisté jako faráři, lékaři a advokáti mají zvláštní privilegium, mohou před soudy a vyšetřovacími orgány mlčet o všem, co získali od třetí strany. A i materiály, které takto získali, jsou chráněny před zásahem státu. Tato zásada je základem svobody tisku. Odposloucháváni novinářů za účelem zjištění jejich informačních zdrojů je hrubým porušením této zásady. Je dobře, že odstupující slovenská premiérka toto pochopila a hned druhý den po zveřejnění informace o odposlechu novinářů a po tom, co ministr obrany nedokázal odposlechy ve slovenském parlamentu náležitě vysvětlit, 22. listopadu 2011, oznámila, že předá návrh na odvolání Lubomíra Galka prezidentovi, který ho hned následující den odvolal.

Dne 23. listopadu zveřejnil Nový Čas informaci o tom, že odposlouchaná byla i sama premiérka Iveta Radičová, na kterou byl založen svazek s označením Dáma. Vláda zároveň dala prozkoumat, jakou roli v tomto případě sehráli soudci, kteří museli vojenské tajné službě odposlechy schválit. Vyšetřování prý údajně čeká i novináře, kteří mohli zveřejněním přepisů odposlechů a dalších dokumentů porušit zákon o utajovaných skutečnostech. Jak ale víme z rozkladu nálezu německého Spolkového soudního dvora, takové skutečnosti, pokud je informace ve veřejném zájmu, nemusí novináře zajímat.

Na druhé straně by mělo veřejnost silně zajímat, odkud informaci noviny dostaly a jestli si novináři ověřili její obsah ještě u jiných zdrojů. Ten, kdo informaci Pravdě a Novému času dal, určitě tímto sdělením něco sledoval, nejspíš právě odstoupení ministra obrany, který mohl vadit některým podnikatelským skupinám. O zdroji jsme se ale do čtvrtka odpoledne ze Slovenska nic nedověděli a to je také chyba.

Vyšlo na blogu aktualne.centrum.cz. Publikováno se svolením autora.