Jinými slovy o víkendu šlo o to, jestli se německé SPD za situace, kdy preference této strany silně pokulhávají za preferencemi křesťanských demokratů CDU/CSU, podaří nový start.

Přestože má tento politik za sebou spousty proher, politických nehod a smůly, většina médií se shoduje na tom, že zlom se částečně podařil. Jeho projev je označován jako řádný a například podle zpravodajského časopisu Der Spiegel v něm byla obsažena nutná dávka hypnotického účinku, která ovlivnila přítomné. Získal podporu 93 procent přítomných, to znamená 542 hlasovalo pro něj, jen 31 proti a tři delegáti se zdrželi hlasování, i když se prý jeho projev nedal hlavně co se týče délky srovnat s vrcholnými projevy Fidela Castra či Kurta Becka: trval totiž jen hodinu a padesát minut. Analytici se ale prakticky všichni shodují na tom, že přesto ukázal svou schopnost být kancléřem a že je na takový výkon dobře připraven. Angele Merkelové hlavně v projevu vytýkal nerozhodnost v řešení krize Evropské unie - hovořil o jejích popcornových větách - a ztrátu jasné orientace v domácí politice. Dokonce byl i sám k sobě sebeironický, což je rétorická figura, kterou si dovolí jen ti nejschopnější, jak víme i z naší domácí politické scény, které tento rozměr chybí.

Zároveň kongres vyslal veřejnosti jasný signál, že strana za tímto kandidátem jasně stojí a odměnil ho dlouhým, několikaminutovým potleskem, což bylo vidět i v televizních zprávách a - jak připomínají média, zaznělo to i v komentáři na ARD hned po kongresu - toto sezení nevyužili k sebeprezentaci ani politici, kteří s nim evidentně nesouhlasí, či kteří jsou jeho věčnými konkurenty včetně šéfa strany pana Gabriela. Vůle k vítězství je najednou stmelila. Jako motto jeho vystoupení by mohla sloužit věta: Německo potřebuje zase víc slyšet slůvko my, než já! Nebo důraz na to, že tržní hospodářství má vždy povinnost se starat o dobro všech občanů. Die Zeit hovoří o SPD jako o německé sociální alternativě k černo-žluté koalici.

Další skutečnost, kterou tento kongres potvrdil, je nejspíš ta, že hlavním soupeřem pana Steinbrücka není oblíbená kancléřka Merkelová, ale černo-žlutá koalice a podle toho bude vypadat i sociálnědemokratická kampaň. To není jistě žádný nereálný cíl, protože žlutí liberálové, tedy FDP, silně ztrácejí, alespoň to nasvědčují průzkumy veřejného mínění. To je důvod, proč se v komentářích, a to nejen ve spíše levicovém časopise Die Zeit, hovoří o tom, že šance se chopit vlády mají sociální demokraté větší, než v marném souboji v roce 2009. To by mohlo silně povzbudit i sympatizanty, jako tomu je vždy za situace, kdy šance na vítězství je reálná. Jako zatěžkávací zkouška budou fungovat nejbližší zemské volby v Dolním Sasku. Pokud by tam SPD prohrála, bude vše zase vráceno trochu zpět.

Peer Steinbrück tedy po volbách v příštím roce zřetelně odmítl velkou koalici a vsadil na rudo-zelenou koalici, a právě v tom ale může být ten hlavní problém, protože, jak jsme o tom již vysílali, i nové vedení zelených sází na koalici, jenže s CDU/CSU, což může situace komplikovat i po volbách a mohlo by být jedno, kdo bude vítězem.

Psáno Pro ČRo 6