Ignorovat základní zákony přírody mohou jenom občané, kteří se domnívají, že jsou určeni k tomu, aby vládli. A za tímto svým názorem jdou cestou, která někdy vede ke katastrofě.

Po sametové revoluci se vlády ujala skupina absolventů kolem Vysoké školy ekonomické. Tvrdě se snažila překlopit náš „socialistický způsob“ řízení státu do způsobu kapitalistického. Zapomněla na jednu podstatnou skutečnost, která je základem každého demokratického státu.

V demokracii je pravda hodnotou, kterou nelze dlouhodobě ignorovat. Nyní rozhoduje justiční aparát vyškolený v totalitě. Moc soudní neuznává to, co objevili už v antické době. Spory mezi mocí výkonnou (císař, král, vláda, armáda) a ostatními členy společnosti (svobodní občané, instituce) musí rozhodovat takový soud, který měří stejně jak „císaři“, tak „kmánovi“. Když se tato rovnováha poruší, následky nesou občané. V demokracii se nemůže občan Rath vyvinit z toho, že v krabici od vína byly peníze. V demokracii nemůže prezident tvrdit lež, a soudci nejsou schopní vynést spravedlivý rozsudek. V demokracii nikdo nesmí mluvit o trestně stíhané osobě, pokud trestní stíhání není potvrzené soudem. Rozdíl mezi totalitou a demokracií může některé občany dovézt k názoru, že spravedlnost soudů za totality byla lepší.

Náš stát má skvělou Ústavu, ale soudci jednají podle zavedených postupů z totality. Ústava vůbec nepředpokládá, že by se soudce mohl dopustit trestného činu. Každý spor musí být rozhodnutý jednoznačně. Jenom jedna strana může být výhercem. Dvoustupňové soudnictví to zaručuje. Ale soudní postupy, které si totalita upravila v Občanském soudním řádu, nerespektují tuto skutečnost. Moc soudní si „občané s právnickým vzděláním“ v Parlamentu rozparcelovali. Bezproblémové vybírání poplatků za dopravní přestupky policií si „zákonodárci“ převedli na své kolegy, kteří sedí na obecních úřadech. Když občan utrpí škodu, pracovníci úřadů se postarají o to, aby pachatel nemusel být potrestán. Spory s telefonickými operátory převedli do ČTÚ. Zákonodárci vyrobili armádu exekutorů, kteří se nejlépe vyznají ve způsobech, jak okrást důvěřivého občana. Pod heslem „dluhy se musí platit“ zamlčují, že peníze vymáhají nejen pro věřitele, ale podstatná část slouží jim samotným. Proto excesy při vymáhání dluhů. Exekuce by se měly vrátit do rukou soudců. V právním státě je nemožné, aby pětadvacetileté „dítě“ požadovalo po rodičích zajistit bezstarostný život studenta.

Podle závažnosti sporu musí soudce požadovat po žalobci, aby předem složil uměřenou částku. Musí být dost vysoká, aby soud nebyl zneužíván k jiným účelům. Paskvil typu platného Občanského soudního řádu nepatří do právních norem. Umožňuje soudcům rozhodovat v rozporu s Ústavou a Listinou práv.

Z Ústavního soudu máme soud dovolací. Proti žalobám občanů se opevnil klauzulí, že jedině občané s „právnickým vzděláním“ mají možnost se na ÚS obrátit. Když občan požádá známou právnickou kancelář (Sokol, Marvanová, a jiné), aby konkrétní stížnost na pravdivost soudního výroku formulovala, tak okamžitě ukončí jednání a už neprojeví žádný zájem. Je logické proč. Právníci jsou maximálně zainteresovaní v Parlamentu, a na své prebendy nedají dopustit. Zkušenosti nebo vyškolení mají z doby totality po druhé světové válce.

Cesta, jak se dostat ze současné situace není složitá. Stačí k tomu dva kroky (Upřesnění):

1. Přeřadit institut Státního zastupitelství do gesce ministra vnitra, nebo z něho učinit samostatný úřad. Státní zástupci musí dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázaní mlčenlivostí a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých informací. Musí dodržovat přísnou hierarchii. Pouze tímto administrativním krokem se rázem zvedne úroveň naší justice.

2. Soudcům je třeba připomenout literu Ústavy a soudcovský slib takovým způsobem, který nedovolí překrucovat Ústavu. Zákony matematiky jsou nedílnou součástí zákona od antické doby. Spor o identický problém musí být v celé zemi vyřešený identicky. K soudu se obracejí zejména ti, kterým je páchaná křivda. Žádný žalobce se soudu neptá na právní názor, ale na skutečnost, zda má ve sporu pravdu. Existují pouze dvě odpovědi soudu: žalobce má pravdu, nebo: žaloba se zamítá. Dvoustupňové soudnictví vyřeší většinu sporů. Soudce nesmí nic přikazovat jinému soudci. Musí se vyjádřit ke každému předloženému důkazu a žádný důkaz nesmí opomenout. Upravovat žalobní návrh si snad nedovolili soudci ani za totality. Moc soudní je službou, kterou stát poskytuje všem občanům, institucím a také sobě.

Uskutečněním obou kroků Upřesnění bude ekonomický přínos pro republiku značný. Zkrátí se délka řešení soudních sporů nejméně o polovinu. Spravedlnost bude zaručená pro občany, instituce i stát. Soudci přestanou vyrábět „Rozhodnutí jménem republiky“ způsobem, ve kterém se vyznají jen oni samotní. Jeden arch formátu A4 musí stačit k formulaci výroku soudce. Žaloba a námitky obhajoby patří do soudního spisu, a soudce je nemusí opisovat. Ukázky místností, zavalených dokumenty svědčí pouze o tom, že v justici není třeba brát ohled na ekonomiku.

Národ prezentovaný zákonodárci ztratil morálku. Planou nové pochodně a veřejnost díky „práci novinářů“ není informovaná. Pravda a spravedlnost je jak pro poslance, tak pro senátory cizí slovo.