ANO tenkrát získalo 18% hlasů. ČSSD měla 20 % hlasů a vyhrála.

V následujících volbách v roce 2017 získalo ANO 30 % hlasů. Občané předpokládali, že řízení státu potřebuje nápravu. „Klasické“ strany totálně pohořely. ANO získalo premiéra.

Co se v justici změnilo od sametové revoluce? Naši zvolení zástupci v parlamentu a senátu stále opakují mantru, že jsme demokratickým státem. Soudci nařizují jiným soudcům, jak mají rozhodovat. Občané se spravedlnosti nedovolají, spíš naopak. Advokáti jedné skupiny se přou s advokáty jiné skupiny. Pravda je v justici cizí slovo. Prezident republiky prohlašuje o některých občanech, že porušují ekonomické zájmy. Sám je s pravdou v rozporu. Soudci nejsou schopni rozhodnout, zda prezident mluvil pravdu o novináři Peroutkovi. Každého soudce jmenuje prezident. Takové odsouzení prezidenta (že nemá pravdu, ale potrestán bude, až mu vyprší mandát) je proti zájmu každého soudce.

Hnutí ANO už od svých volebních slibů také ustupuje.

V příštích volbách se asi opět objeví nová politická strana, která bude zase slibovat, že věci veřejné napraví.

Svoboda slova je zatím tím největším „výdobytkem“ sametové revoluce. Upálení Palacha pozvedlo trochu sebevědomí národa, ale ekonomické zájmy většiny občanů převyšují nad morálkou. Soudci odsouzení za korupci jsou toho důkazem.

Ignorování Ústavy a Listiny práv je špatná zpráva pro občany. Samotná touha po moci je přirozená. Ale politické strany by měly v první řadě bojovat za spravedlnost pro všechny občany. Osobní cíle a naplňování kapes „občanů s právnickým vzděláním“ nemůže vést ke stabilnímu demokratickému státu.

Vážení soudci všech soudů (a zákonodárci). Jestliže se občan dožaduje rozhodnutí soudu, nikdy po soudci nepožaduje, aby toto své rozhodnutí zdůvodňoval. Občana nezajímají právní předpisy, které vymysleli a do právních norem zařadili jiní občané „s právnickým vzděláním“. Občan klade soudci jednoduchou otázku: „Mám ve své žalobě pravdu?“ To je otázka, na kterou musí soudce odpovědět. V právním státě má soudce pouze dvě možnosti. Buď dá žalobci zapravdu, nebo žalobu zamítne. Jestliže soudce jednou rozhodne, už se nikdy nesmí k tomuto sporu vyjadřovat. Každé jiné vyjádření by bylo pod tlakem třetí osoby, čili by bylo závislé. Což Ústava striktně zakazuje.

Současná soudní praxe je z doby totality. Soudce ve svém rozhodnutí (zbytečně) popisuje, jak k případu došlo. Výsledkem jsou tuny popsaného papíru. Soudci vyšších soudů opět případ popisují a komentují. Rozhodnutí jednoduchého sporu soudem (zda je smlouva platná) jsem byl nucen nechat si vysvětlit právníkem. Tak zbytečnou, ale dobře placenou práci, jako je přepisování literárních výplodů soudců, těžko lze jinde nalézt. Soudní postupy jsou podle Občanského soudního řádu. Tento předpis je po úpravách naprosto nečitelný. Je v něm ukrytá možnost, že se soudce nemusí zabývat všemi předloženými důkazy, nebo místo platnosti smlouvy může soudce řešit, zda smlouva byla uzavřená.

Státní zástupci (prokurátoři) jsou úředníci, kteří zastupují zájmy státu a dohlížejí nad prací policie. Dávají podnět policii v případě, když se domnívají, že mohlo dojít k porušení zákona. Každý takový případ mohou zveřejnit až v době, kdy jim soud dá povolení k vyšetřování. Proto musí být prokurátoři v gesci ministra vnitra. Nesmí se stát, aby bylo poškozené dobré jméno občana. Což se nyní děje, dokonce u poslanců, kteří jsou chráněni imunitou.

Jestliže se státní zástupce domáhá na poslancích, aby se vyjádřili k jeho domněnkám o možném trestném činu poslance, měl být svým nadřízeným okamžitě odvolán. Listina práv takový krok výslovně zakazuje. „Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.“

Státní zástupci patří do gesce ministra vnitra, protože odpovídají za zákonný postup policie (moci výkonné).

Soudy jsou v demokratickém státě nezávislou mocí. Aby byly náklady na soudy minimální, mají jednotliví soudci předepsané, jak musí rozhodovat. Každý soudce může konkrétní případ soudit pouze jednou. To je uzákoněno jak v Ústavě, tak v Listině základních práv a svobod. Příkaz zní: „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“ Jasně z něho plyne, že soudce nemůže nařizovat jinému soudci. Povinností každého soudce je vynést své rozhodnutí. Protože máme dvoustupňové soudnictví, výrok v jednom stupni soudu musí být pravdivý. Soudce může pravdu přiznat žalobci, nebo žalobu zamítnout.

K nápravě současného stavu stačí soudcům přikázat, aby zákony matematiky byly nedílnou součástí zákona, a přísně dodržovali literu Ústavy.

Uskuteční-li se dvě uvedené úpravy, ekonomické úspory budou značné. Doba řešení jednotlivých případů se podstatně zkrátí. Náklady státu poklesnou o miliardy. Uvolní se řada pracovníků z ministerstva spravedlnost. Počty uvězněných se zmenší. Stát se nebude dopouštět trestných činů, odpadnou náklady za chybná rozhodnutí soudů. Žádný soudce nemůže být obviněný z korupce. Soudy budou skutečnou ochranou i pro nemajetné občany. K soudům se bude chodit pro spravedlivé rozsudky. Stanou se pilířem právního státu.

Současný parlament nám asi právní stát nezajistí. Právnické fakulty nám dodávají právníky, kteří jsou vyškolení soudit jako za totality. Zákonodárci jsou spokojení se svými prebendami. I s budoucností, protože současný právní systém se zdá nezměnitelný.