V právním státě může občan činit vše, co není zákonem zakázáno. Soudce může vynášet taková rozhodnutí, která mu zákon nařizuje. Zákon soudci dovoluje, aby v případech, kdy zákon nařizuje nepřiměřeně tvrdá rozhodnutí, rozhodl podle svého svědomí (soudcovské cti).

Již v antice byl uplatňován princip, že spravedlivý je takový rozsudek, který je pravdivý k oběma stranám sporu. Výrok soudce ke straně žalované musí být opakem výroku ke straně žalující. Oba výroky musí být pravdivé. Za Rakouska se to nazývalo důkaz opaku. Z právních předpisů jej odstranili komunisté. Patrně jej odstranili i z učebních textů vysokých právnických škol.

Jedna základní věta matematiky říká toto: Výrok je pravdivý tehdy, a jenom tehdy, když všechny části výroku jsou pravdivé. V USA, když se rozhoduje o vině obžalovaného, všichni soudci jednomyslně (bez ohledu na jejich počet) musí být přesvědčeni o vině. Naše soudní senáty jsou zpravidla o třech soudcích a rozhodují většinovým (nikoliv jednomyslným) způsobem. Pravděpodobnost, že jejich výrok je nepravdivý (nespravedlivý) je vysoká.

Náš soudní systém je dvoustupňový. Soud nižšího soudu věc posoudí, nezávisle a nestranně rozhodne a rozsudek jménem republiky vynese veřejně.

V případě, že některá strana sporu nesouhlasí s rozhodnutím soudu I. stupně, podá odvolání. Tím říká toto: „Beru na vědomí rozhodnutí soudu I. stupně. S rozhodnutím nesouhlasím a žádám, aby spor vyřešil odvolací soud.“

Ústava v článku 82 přikazuje: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Jinými slovy: svéprávný občan, samotný soudce ani soudce jiného soudu nesmí ohrožovat nestranné rozhodnutí žádného soudce. Soudy II. stupně mohou rozsudek potvrdit, opravit, nebo vynést své rozhodnutí. Nemohou „vychovávat“ soudy I. stupně na úkor občanů. Občana zajímá pouze výsledné rozhodnutí soudu. Neznalost zákona, podjatost, známosti, nebo lenost soudců II. stupně nesmí být důvodem k tomu, aby byl občan zbaven svého práva na spravedlivé a včasné rozhodnutí soudu.

Zákonodárný sbor, který dovoluje soudcům nedodržovat literu Ústavy, neplní svou povinnost.

Soudci všech soudů jsou placení za rozhodování sporů (podle znění zákona). Nejsou placeni za to, aby uplatňovali svůj „závazný právní názor“ vůči soudcům nižšího stupně. Verdikt o vrácení sporu nižšímu soudu by měl být kvalifikován jako zneužití pravomoci veřejného činitele. Žádný zákon nenařizuje soudci vyššího soudu, aby vrátil řešení případu soudu nižšímu. Takový postup pochází z doby totality, kdy soudci prosazovali požadavky komunistické moci. Teď je zdrojem nejen blbé nálady, ale také soudních rozhodnutí, která jsou někdy v rozporu se zdravým rozumem.

Diskuze v poslanecké sněmovně o „veřejném zájmu“ jsou zástěrkou k tomu, aby občané opět uvěřili krásným slibům jednotlivých stran. Myslícímu občanovi je z toho trapně.