Úvaha určená (komu): Prezidentu republiky, Vládě, Parlamentu ČR, Ústavnímu soudu, Nejvyššímu správnímu soudu, Rektorům vysokých škol, studentům vysokých škol

Politickým subjektům: ANO, ODS, Piráti, KDU-ČSL, KSČM, ČSSD, STAN, TOP 09, SPD.

A) Chybné zařazení státních zástupců

Demokratický stát řídí tři na sobě nezávislé moci. Jsou to moc výkonná (vláda, prezident), moc zákonodárná (Parlament) a moc soudní.

Stát své spory s občany nebo institucemi předkládá soudu prostřednictvím Státního zastupitelství. Státní zástupci dohlížejí nad tím, aby moc výkonná (policie) dodržovala svou pravomoc. Jestliže dojde k situaci, kdy je zákonodárce přichycen u trestného činu, je povinností státního zástupce obrátit se na Parlament.

Státní zástupci musí vědět, že každý člen Parlamentu má imunitu. Případy, kdy lze dočasně zadržet člena Parlamentu, jsou přesně uvedené v Ústavě. Mandát zákonodárce je silnější, než uskutečněný trestný čin zákonodárcem. Dopustí-li se člen zákonodárného sboru trestného činu, s konečnou platností o zadržení člena Parlamentu rozhoduje příslušná komora (Senát, nebo Poslanecká sněmovna). Pouze při uskutečněném trestním činu se na Parlament musí obrátit státní zástupce.

V právním státě je neekonomické, aby jeden státní orgán byl řízen dvěma různými ministry. Logické zařazení státních zástupců ve struktuře řízení státu je Ministerstvo vnitra, protože mu podléhá celá policie. Veřejné spory státních zástupců (Baroch kontra Bradáčová) jsou v právním státě nepřípustné, odporují ekonomickému řízení státu.

V právním státě výhradně soud rozhoduje, zda k trestnému činu došlo. Jednání Poslanecké sněmovny o „vydání poslance k trestnému stíhání“ nemá v Ústavě žádnou oporu. Poslanecká sněmovna v tomto případě jedná nad rámec svých pravomocí. Protože žádný trestný čin nebyl doložený, ani žádost státního žalobce není ničím podložená. Jednání „o vydání poslance“ Ústava nenařizuje, naopak Listina práv takto zakazuje:

Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Poslanecká Sněmovna sice může jednat o tom, zda privatizace proběhla podle zákona, ale rozhodnutí každého sporu musí učinit nezávislý soud. Takové jednání je v Parlamentu nadbytečné.

V právním státě může kdokoliv prohlásit o občanovi, že „je trestně stíhaný“ pouze v tom případě, kdy soud tuto skutečnost veřejně potvrdil.

Závěr: Státní zástupci patří do gesce Ministra vnitra, protože policie musí být řízená a kontrolovaná tak, aby nedocházelo k porušování práv občanů.

B) Chybné rozhodování soudů.

Rozhodování soudů je v právním státě služba hrazená účastníky sporu. Má-li jeden účastník pravdu, musí mu druhý účastník uhradit soudní náklady. V identických sporech musí být rozhodnutí kteréhokoliv soudu identické. Každý soudce má Ústavou předepsáno, jak má rozhodovat: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. To jsou elementární zásady, které soudci musí dodržovat.

Každý soudce skládá slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“

Právní řád České republiky je deformován činností zákonodárců při přechodném stavu od komunistické totality k tržní společnosti. Soudcům byla udělena všeobecná amnestie. Nový Ústavní soud nerespektuje základní občanské právo na spravedlivé a včasné rozhodování obecnými soudy. Dodatečné vložení indemity do právních norem nepatří, protože rozhodovat spravedlivě musí soudci i v systémech, které nemají psanou Ústavu. Legitimizace zákroku při zadržování poslanců (Tluchoř a spol.) je chybná a zneužitelné v dalších kauzách.

Jestliže soudce vydá k případu své rozhodnutí, už se nikdy nesmí k danému sporu vyjadřovat. Když vynese jiné než původní rozhodnutí, je nové rozhodnutí závislé na třetí osobě. Soudce podruhé rozhoduje závisle.

Soudci vyšších soudů (odvolacího, dovolacího) nesmí vracet spor k soudu nižšímu s dodatkem, aby rozhodl podle „závazného právního názoru“. Povinností každého soudu, který má případ řešit, je vydat své konkrétní rozhodnutí. Za to soudci pobírají mzdu. Většina sporů musí být vyřešená pouze dvěma různými soudci. Každý spor má pouze dvě řešení. Pravdu má žalobce, nebo pravdu má žalovaná strana.

Až do roku 1963 byl princip spravedlivého rozhodování v zákoně definován takto:

Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.

Po úpravách totalitní justicí je důkaz upraven takto (§ 133 OSŘ):

Skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

Znění po úpravě umožňuje změnit původní význam důkazu opakem. Když se občan domáhá určit platnost smlouvy, soudce má řešit, zda v existující smlouvě nedošlo k jejímu porušení. Podle současného znění může soudce řešit, zda smlouva existuje. Tím je soudci dovolené, nevyjadřovat se k obsahu smlouvy. Soudce takovým postupem zcela ignoruje důkaz opakem. Ignoruje skutečnost, kterou žalobce napadá. Taková situace by odpovídala žalobě pro neexistenci smlouvy, nikoliv pro její obsah.

Závěr: Důkaz opakem je nedílnou součástí právních předpisů. Je třeba přikázat soudcům, že matematika je nedílnou součástí zákona. Nebo paragraf 133 OSŘ vrátit do znění, které platilo za císařství a v první republice.

Vláda odpovídá za ekonomické řízení státu. Proto je nesporným právem a povinností vlády připravit a uskutečnit přeřazení institutu státních zástupců do gesce ministra vnitra. Parlament je zodpovědný za to, aby všechna občanská práva byla dodržována. Úspěšnost vlády mohou občané zhodnotit až v nových volbách.

Ing. Karel Januška