Rusko v prezidentských volbách sázelo na svého kandidáta, jmenovitě na Jurije Bojka, bývalého ministra energetiky a šéfa Naftohazu Ukrajiny. Toho kromě jiného podpořil i ruský premiér Dmitrij Medveděv, když se s ním těsně před volbami setkal v Moskvě, aby podle svých slov probrali záležitosti týkající se zemního plynu. Medveděv přitom přislíbil, že v případě zvolení Bojka může Ukrajina počítat s levnějším plynem.

Nijak ani nepřekvapilo, že Bojka doprovázela další z figur proruského tábora v ukrajinské politice, tedy Viktor Medvedčuk. Kromě slibů pak samozřejmě nešetřili kritikou na adresu Petra Porošenka, respektive celé současné ukrajinské politiky. Ačkoli se nesetkali s prezidentem Putinem, neboť šlo oficiálně o ekonomické otázky, které má na starosti premiér, bylo jasné, že Medveděv nejedná bez jeho vědomí.

I přes takovou podporu, která má zvláště na východě a jihu Ukrajiny svoji váhu, skončil Jurij Bojko na čtvrtém místě a do dalšího kola nepostoupil. To by se mohlo zdát jako neúspěch, zvláště když Bojko prohrál i s Julií Tymošenko, nicméně při detailnějším pohledu už to tak zřejmé není. Bojko zvítězil na Donbasu, silné pozice získal i na jihu Ukrajiny. Příslib levného plynu a vazba na Rusko tak zřetelně hrála svoji roli a pomohla mu k těmto silným ziskům.

Je zároveň otázkou, co vlastně Moskva podporou svého kandidáta sledovala. Jestli není možné z něčeho ruské představitele obvinit, tak je to naivita. Po anexi Krymu a s oblastmi Donbasu, kde se volby nekonaly z důvodu války a kde by Bojko získal zcela jistě velkou podporu, nemohli očekávat, že by mohl zvítězit v rámci celé země.

Někteří pozorovatelé tak mluvili o tom, že bylo cílem spíše dostat Bojka do pozice, kdy se před druhým kolem budou muset oba kandidáti ucházet o jeho přízeň. Kalkul nicméně zjevně nevyšel, pokud nějaký proběhl. Bojko skončil až čtvrtý, navíc rozdíl mezi oběma kandidáty byl tak velký, že Zelenskému stačilo prakticky nic nedělat, aby neudělal před druhým kolem nějakou zásadní chybu, a výsledek měl jistý.

Reakce ruských představitelů pak byla velmi rozpačitá. Bylo zřejmé, že jejich volba šla spíše proti Petro Porošenkovi, který ostatně i na protiruské notě stavěl svoji kampaň, zatímco u Volodymyra Zelenského příliš, podobně jako velká část světa, netušili, o koho přesně jde. Jisté je, že velký průlom do rusko-ukrajinských vztahů neočekávali. Část reakcí se samozřejmě soustředila na porážku Petra Porošenka, respektive na tvrzení, že mu voliči spočítali jeho neúspěšnou vládu.

Zajímavější byla reakce z Kremlu. Putinův tiskový mluvčí se už předtím „blýskl“ tvrzením, že se prezident na ukrajinskou předvolební debatu nedíval, protože se zabýval situací v Čitské oblasti. Problémem přitom je, že daná oblast více než deset let neexistuje. Nakolik šlo o vyjádření nezájmu a nakolik o slabou znalost vlastní země je z hlediska ukrajinských voleb docela nedůležité. Z Ruska ovšem také nepřišlo žádné blahopřání ke zvolení, jak bývá obvyklé. Poněkud povýšeně tak Kreml oznámil, že si počká až na reálné kroky nového prezidenta.

Jak se budou vyvíjet vztahy mezi oběma zeměmi je samozřejmě otázkou, nicméně velké průlomy očekávat nelze. Nový prezident téměř jistě neotočí a nezačne hrát na proruskou notu. Možná by tím získal pár procent prorusky laděného obyvatelstva, ale ztratil by zbytek země. Taková taktika by byla pro něj přímo zničující. I proto se dá očekávat, že v politice vůči Rusku zůstane s jistou modifikací v liniích svého předchůdce.

(autor působí na Katedře ruských a východoevropských studií, IMS FSV UK)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.