Začněme od Adama: 17. srpna 1499 povýšil král Vladislav Jagellonský Matouše ze Lhoty do stavu vladyckého a udělil mu erb. Od té doby se psal Lhoták ze Lhoty a na Vysoké Lhotě, kterážto se nachází u Nespek poblíž Benešova.

Rod se sice chutě množil, ale z modrokrevného pohledu se příliš nevyvedl: mezi jeho členy najdeme poštmistra, muzikanta a malíře světnic, později malíře pokojů a majitelku obchodu se střižními zbytky. Největší kariéru udělal MUDr. Kamil Lhoták, zakladatel české farmakologie a profesor Univerzity Karlovy, svobodný zednář, první dozorce lóže Národ, otec malíře Kamila Lhotáka a pradědeček zatím nejmladšího Kamila juniora.

Malíř zprvu neprodejných olejových obrazů do obrazu rodu nezapadal, ale nakonec ho navždy proslavil.

Jeho syn Kamil zdědil zájem o techniku a stal se leteckým konstruktérem.

Jeho vnuk Kamil maluje a fotografuje a zdá se tedy, že jablka se od rodného stromu příliš daleko neodkutálela.

Po převratu 1989 jsme s nejmladším Kamilem plánovali restituci lhotského panství. Vjeli bychom – patřičně vyzbrojeni – na koních do vesnice, obsadili tvrz, rozprášili místní jézédé a družstevníky pojali do svazku nevolníků. Kamil by vládl – jak ho znám – osvíceně a já coby správce bych pilně vykonával jeho blahosklonná nařízení. Obsazení Vysoké Lhoty ztroskotalo ani ne tak na nedostatku koní, jako na nedostatku jezdeckého umění.

Kamil Lhoták junior byl poprvé a naposledy pozván na jamboree české šlechty do Národního muzea. Každý šlechtic obdržel knihu – jakýsi gothajský program svého druhu, který se Kamil rozhodl mi darovat. Požádal tedy nejjasnějšího z přítomných modrokrevníků o věnování, které sám naformuloval. Konsternovaný šlechtic poslechl a tak vlastním knihu s dozajista ojedinělým věnováním: „Soudruhu Karlu Sýsovi ten a ten, řekněme admirál z Rispaldicu…“

Malíř Kamil Lhoták, vždy oblečený do kostkované košile, byl ryzím rytířem, jací nepotřebují erb. Snobům se vysmíval, říkal jim prdofilové. K jeho příznačným atributům patřila růžová podprsenka, kterou našel nejmladší rytíř ze Lhoty a na Lhotě v kapse zimníku v dědečkově vychladlé skříni!

Byl to plebejec se šlechetným srdcem.

Měl dokonce nadaného jmenovce. Luděk Pachman, když byl ještě skalní stalinista, píše v příručce Závodní kluby z roku 1950: „Také v našich závodních klubech je celá řada velkých talentů. Obrazy dělníků Říhy, Matouška, Lhotáka a jiných byly právem oceněny jako vynikající práce na výstavě lidového výtvarnictví v době II. všeodborového sjezdu.“

V této souvislosti musím konstatovat, že na současné výstavě v Muzeu hlavního města Prahy „Holešovice-Bubny“ není prezentován ani jeden Lhotákův obraz, přestože byl dvorním malířem Holešovic a muzeum vlastní dvě jeho skvělá plátna s holešovickými náměty. Inu „přitisknout víc, přimáčknout víc, tak jak to dělají z Holešovic…“

Lhoták si zařídil nesmrtelnost nejen obrazy. Zavázal si čtenářskou obec, která nikdy nevymře. Děti čtou jeho a Twainova Toma Sawyera. A budou číst jeho a Gajdarovy Daleké kraje, byť je dnešní režim, stejně blbý jako ten včerejší, vytlačil do krabic před antikvariáty a tím je nechtěně rozšířil, neboť stojí buď pětikačku anebo nic. A budou je číst i jako starci, neboť lepší než barvit si šediny je propadat se zpátky do dětství.

Kamil Lhoták se propadl do krajin i dob, v nichž se ta která kniha odehrává a maloval a kreslil nikoli z doslechu či podle fantazie, nýbrž osobně stál v plenéru na břehu Mississippi i v oděském přístavišti. Stejně tak postavil stojan ve Stromovce na Jubilejní výstavě 1891, aby si v poledne, omámen terpentýnem, odskočil do balonové arény či do Amerického baru. Za války Severu proti Jihu z bezprostřední blízkosti sledoval zápas ocelových příšer Merrimaku a Monitoru a na vlastní nebezpečí sestoupil do nitra Islandu v patách doktora Jiřího Kameníka, ne-li dokonce před ním. Za předním sklem oktávky spatřil létající talíř. To mu nikdy neodpustil Ludvík Souček, který si musel UFO vymyslet, což – jak každý uzná – je sice scifistické, ale ne ořechové.

Naše výstava může představit jen zlomek Lhotákova zářivého ilustračního umění. Pouze jemu a Josefu Ladovi dostalo se výjimečné pocty. I náhodný chodec, který jakživ nečetl knihu, se zastaví, řka: „Tohle je od Lhotáka!“ A co víc, spatří-li nám důvěrně známou scenerii, vydoluje z necvičeného podvědomí: „Tohle je jako od Lhotáka!“ Stejně tak lidé milují Ladu, ač jaktěživi neviděli pasáčka, ponocného ani vodníka.

Jelikož Čechy a Morava zatím nevlastní kolonie, postihuje české génie neblahý osud: neukojení podnikavci je anektují za účelem exploatace.

Vladimír Justl básníka Vladimíra Holana denně holil a vyholil si výhradní právo na pořádání a výklad jeho poezie.

Jaroslava Foglara si rozdělily dvě tlupy, které proti sobě vedou krutou zákopovou válku.

Bohumila Hrabala se zmocnili mazalovci na věky a nikdy jinak a zpětně mu předepisují, co kdy směl a nesměl vyslovit, pokud nechce, aby znovu spálili jeho knihy.

Kamil Lhoták naštěstí alespoň částečně ušel klepetům monopolizace.

Říkám naštěstí, neboť zde stojí a bude stát svobodný a neúplatný malíř, který nesnil za nás – to by bylo k ničemu – ale dokázal a stále dokáže v nás sny probudit.

(Předneseno 10. 1. 2015 na vernisáži výstavy Kamil Lhoták a ti druzí aneb Velmoc knižní grafiky v Galerii Portheimka v Praze)