Kdo vystoupal po strmých schodech vilky v Říčanově ulici č. 5, uvědomil si teprve, jakou námahu dá nemocnému člověku každodenní výstup a sestup. A to nepočítám schodiště od tramvaje, dlouhé bezmála jako slavné oděské schodiště z Ejzenštejnova Křižníku Potěmkin!

Zdálo by se tedy, že byl spisovatel ve svém domě jakoby opevněn, ale pravý opak byl pravdou. Když došlo k jakémukoli bezpráví, Zdeněk Mahler sestoupil ať fyzicky nebo duchovně do samého středu bojiště, aby se zastal pravdy. Té mrchy, které se snaží zmocnit i notoričtí lháři.

Já jsem Zdeňka Mahlera poznal v roce 1984 díky své recenzi jeho knihy Sbohem, můj krásný plameni otištěné v Tvorbě, knihy, v níž se vyznal z horoucí lásky k Mozartovi. To ovšem bylo ještě za hlubokého socialismu. Pak už jsem jen mohl obdivovat jeho podstatný příspěvek k celosvětové slávě Formanova filmu Amadeus. To bylo už na sklonku „starého režimu“.

Zdeněk Mahler si uvědomoval všechny slabiny, jimiž se režim vyznačoval. Nicméně rozhodně nepatřil k těm přeběhlíkům, kteří s vaničkou vylijí i své mladistvé sny. Proto se také jeho životaběh na mnoha místech proťal s úsilím, které ztělesňuje například i Unie českých spisovatelů.

Nebudu vyjmenovávat jeho knihy, to jistě udělají literární statistikové.

Jen poukážu na pár fotografií, které teď držím v ruce. Jednu z Chodovské tvrze, kde v roce 2006 křtil knihu Josefa Haubelta Wolfgang Amadeus Mozart v jasu svobodného zednářství.

Na fotografii z ulice Politických vězňů č. 9, kde na „horké“ půdě přebírá výroční cenu Unie. A na snímek z jeho bytu, kde převzal diplom z rukou Jiřího Stana a Marie Zábranské. Na diplomu stojí: „Za mimořádné zásluhy ve statečném zápase o českou národní kulturu byl 31. října 2015 zvolen čestným předsedou Výboru národní kultury.“

Rytíř ideálů, z nichž se zrodil československý stát a s jejichž nedodržováním stát mravně i lidsky neuvěřitelným tempem upadá, to neměl lehké. Příliš mnozí, kteří si ho měli vážit, nepochopili, že demokracie platí pro všechny. I pro ty, co věří v cesty, jež jsou dnes v dějepisu začerněny, aby je překřičely nenávistné lži o vítězství pravdy a lásky.

Nerad mluvím pateticky, ale nelze jinak. Tedy – čest jeho památce!