Ve slovníku cizích slov najdeme: „konspirace – spiknutí, konspirační – spiklenecký, týkající se ilegální, podzemní, tajné, nezákonné protistátní činnost.“

Činností provozovaných potají je mnoho, lze za ni považovat i manželskou nevěru. Nejdůležitější z hlediska dřívějšího i dnešního pojetí je však slůvko „protistátní“.

Státy stojí a padají s ideály, s nimiž byly založeny. Je to pravda? Ideály jsou ideály a realita je realita. Vezměme za slovo Masaryka. Dnes už se ví, a ostatně mnozí to věděli dávno, že Masaryk odešel do ciziny nejen se svolením vlády, ale i s úkolem plédovat pro federativní uspořádání říše. Rakousko nebylo jen Kakánií Roberta Musila, ani jen státem blbů Jaroslava Haška. Bylo takové, ale ne jen takové! I tam vládli lidé, kteří viděli když ne daleko, aspoň nedaleko do budoucnosti, a v oné budoucnosti, které se vlády všech zemí bojí, rozeznali neúnosnost současného uspořádání. Patřil mezi ně i následník trůnu Ferdinand, který také nebyl pouhým blbem. Pochopil a snažil se budoucnost ovlivnit. Proto musel zemřít. Překážel plánovačům, kteří měli s Evropou onačejší plány. Rozděl a panuj. Říše musela být rozdělena, rozkouskována na státečky (jako později Jugoslávie, SSSR apod.), volně tvořící sanitární kordón proti jiné říši, jejíž perestrojka z carské na bolševickou se právě chystala. 

Edvard Beneš bájil, že hranice přešel bezmála s nasazením života. Muži 28. října se chlubili, kterak strašně tajně konspirovali proti Kakánii, zatímco se dávno ví, že Bienert a potažmo císařská státní policie nad nimi držela ochrannou ruku. Věří snad někdo, že chocholatí netušili, kdo je Marx a spolkli s navijákem, že si v Karlových Varech léčí stávkující žlučník? A že si Lenin zajel v lednu 1912 do Prahy poklábosit s neškodnými menše- a bolševiky o vlivu měsíčků zahradních na zatmění říše, nad níž slunce aspoň občas nezapadalo? Jan Hajšman, protirakouský odbojář, později šéf zpravodajské služby ministerstva vnitra, v knize Maffie v rozmachu zatemňuje Bienertovu úlohu a zároveň se smyslem pro dramatický efekt líčí, kterak c. a k. policie obstarala účastníkům tzv. Pražské konference včetně Lenina bezpečné ubytování v Praze. S legendami o zaplombovaném vagonu vyslaném do carského Ruska se roztrhl pytel. Ostatně právě na tomto případu je možno skvěle demonstrovat slabiny konspiračních teorií. Lenin totiž nejen vybojoval konec válečného běsnění, ale navíc Vilémovy plány dokonale přečural. Asi jako – dovolte velký skok pro lidstvo – „kdosi“ přečural Štěpána et consortes, věřící, že obětováním studenta Šmída, Růžičky či Zifčáka (všimněte si inflace příjmení) jen vymění zkostnatělé vedení za neopotřebované. Obávaná státní policie totiž měla několik rovin. Zatímco 17. listopadu podepisovala její méně poučená část vázací akt s tzv. generálem Teslenkem, vysílala své kmány do osudného průvodu a učila Dráskou, co včas vykřiknout, netušila, že „kdosi“ ji už dávno přečural, podobně jako ještě vyššího zasvěcence Gorbiho na Maltě. Ano, malta na nové evropské zdi již byla namíchána. Kdo jen držel fanku, kdo pouze míchal a kdo určil přesný poměr vápna, písku a vody, to se naše generace nedozví. Natož kdo svedl a čím obloudil Manku alias Raisu! Jistě ne jen dodávkou módních kostýmů z Regent Street. 

Sranda je, že to vlastně všichni víme, jenom tomu nevěříme, jako lidoví mudrci nevěří, že é rovná se em cé na druhou, protože je to příliš jednoduché, aby to hýbalo Kosmem! Jak prosté, milý Watsone! A než Watson stačí uvěřit, Holmes už má nové tajné eso v rukávu! 

Takhle bychom mohli pokračovat donekonečna a uvést už zmíněný sarajevský atentát, pečlivě vydlážděnou cestu Hitlera k moci (kdo asi byl dlaždičem?), perfidní zákulisí Mnichova, Hessův let do Anglie, dnes a už tenkrát průzračný, Atlantickou chartu, partu z Teheránu i betonovou Jaltu, která – hin se ukáže – nepřestala platit, jen se přeformátovala, westernový atentát na Kennedyho a odprásknutí náhodného či naopak pečlivě vybraného nic netušícího diváka v jistém dallaském biografu…

Laskavý čtenář snad pochopil, že se nechci vyhnout referování o knize Petra Hájka ÚDER s vtipným a trefným podtitulem 10 týdnů, které otřásly světem a dovětkem, který snad opravňuje můj rozvláčný úvod: očima konspiračního teoretika. Ani zdaleka nepojednává jen o covidu!

Jistě, Petr Hájek může být jen teoretik. Kdyby byl praktik, musel by knihu předložit cenzorovi, o jehož identitě nic nevíme, aby, pečlivě zredigována, ještě důkladněji zaretušovala, co se vlastně stalo i co se s námi stane.

Tzv. konspirační knihy se dobře čtou; to není žádné shazování, naopak – rybí tuk maminky odjakživa podávaly se sladkým sirupem. Je příjemné číst, že události se nemusely udát tak, jak nám je servírují Velcí Bratři. Nemusely, ale mohly se odehrát jinak. Státní, respektive společenský převrat 1989 nezorganizovala nějaká kocábka… atd. atd.

Hájkova kniha je bystrozraká! Čte se jako skvělý román i jako parádní kousek inspirované konspirace. Každý si přijde na své. Může souhlasit, může nesouhlasit, ale to je asi všechno, co může udělat. Autorovu kouzlu neodolá!

Jen za sebe bych řekl dvě připomínky. Dvě výčitky. Petr Hájek je silně nábožensky založen, na což hledím s úctou. Ostatně i já jsem silně nábožensky založen. Odlišuji však víru, zbožnost a církev. Hájek tepe církevní neřády, ale občas míří na nepravého; například jeho názor na Luthera je těžko obhajitelný, stejně jako jinak zajisté sympatická důvěra, že určitou část církve lze očistit. Snad lze. Já ale věřím, že lze očistit pouze sama sebe, nikoli organizaci. Vždy se najde dost těch, kdo údajně v zájmu jediného pravého učení vezmou na proroka Izaiáše pilu!

A druhá výčitka. Petr Hájek tvrdošíjně prosazuje podivné rozdělení lidstva na pravici a levici. Ve svém Protiproudu spatřuje protivníky na levici, ač opravdová levice by byla jeho přirozeným spojencem, neboť dnes už nejde o nějaké sečítání úchylek, nýbrž doslova o všecko! A vidět v lidech jako je třeba Biden levičáka, dokonce marxistu (v tom ovšem není sám, tím nás dnes a denně krmí bohužel i skutečně levicoví novináři), to je – jak je v Česku zvykem říkat – přes čáru. Jenže čára je už narýsována, je to kruh kolem nás všech.

Snad ještě třetí poznámka. Petr Hájek patří k těm, kdož – na rozdíl od jeho otce – polistopadový režim přivítali. Jednoho smutného polistopadového dne jsme seděli já a Jaromír Pelc, vyhození ze všech redakcí i dílen mocnářství, v restauraci řečené U bolševika. Stála naproti zadnímu vchodu do tehdy už bývalého sídla ÚV KSČ. O několik stolů dál probíhala schůze redakce Květů, jejímž cílem bylo rozkulačení oblíbeného, leč s režimem si zadavšího týdeníku, a zároveň založení časopisu nového, totiž Reflexu. Hlavní slovo měl tehdy nadšený Petr.

O Petrovi, jemuž vděčím za to, že jsem byl v roce 1974 přijat do redakce Tvorby, abych vedl literární přílohu LUK, později tamtéž Kmen, zárodek ještě pozdějšího, popřevratového OBRYSu-Kmene a pak už jen LUKu, budu psát v pamětech, a jen to nejlepší. Třeba o tom, co jsme společně zkusili s jeho povídkou Exil vinou pseudokomunistů.

Ale chci právě teď říci, že přibývá těch, kdož jsou zklamáni tím, co se s námi všemi děje, se státem, ale hlavně s jeho občany, kteří se mění ve stádo divočáků. Což inteligentní člověk mohl věřit, že znovuzakládáme ráj, v němž nebude vyhozených, vyloučených, vyškrtnutých, zostouzených, stát, v němž se demokracie přemístí z huby do srdce? Co věří, že ještě není pozdě honit bycha? Kdo nebo co je vlastně „bych“? „Kdybych to byl býval věděl, tak bysem tam nechodil.“ Tak nějak naříká malý hrdina Knoflíkové války.

Socialismus bylo možné zlepšit – tím míním vybudovat (jak odporné dnes slovo!) skutečný, demokratický socialismus, o jakém snily celé generace. Naše generace, aspoň její část, se o to snažila.

Kapitalismus zlepšit nelze – lze jen nakrmit plebs, aby nezlobil. A že neexistují proletáři? To nejsou jen vysmívaní dělňasové, kteří prý už vlastně vyhynuli, jako by už nikdo nepracoval rukama, jsou to příkladmo i ajťáci, kteří se zatím mají dobře. Ale nežijeme jen proto, abychom se měli dobře. Dobře se mají vepři určení na výkrm. Ovšem jen na vymezenou lhůtu. Jakmile vyprší, mají se dobře milovníci kotlet i jedlíci bůčku. Z tohoto uzavřeného prasečího koloběhu je nutno vystoupit. Každý něco pro vlast! Ale co? Například budeme spáčům otevírat oči, což Hájkova kniha činí, a dobře činí.

Tož tak.