Syrský ministr zahraničí Valíd Mualim po náletech z úterý 4. dubna 2017 oznámil, že cílem syrského letectva v Chán Šajchúnu v guvernorátu Idlíb byl sklad zbraní radikálů z bývalé Fronty an-Nusrá. Podle jiných zdrojů byla cílem náletů navíc i malá továrna jižně od města Idlíb, kde se vyráběly zbraně. Při­čemž za skladem islamistů podle některých spekulací ze sociálních sítí mělo stát Turecko, coby významný sponzor syrské opozice. Jenže Fronta an-Nusrá, na rozdíl od obecně rozšířených před­stav, nemá už dobrou pověst ani v sousedním Turecku, několik let sužovaném teroristickými útoky: tu­reckým bez­pečnostním složkám se v minulosti podařilo v příbytcích radikálů, hlásících se k Frontě an-Nusrá, kromě zbraní zadržet i jimi vyrobený sarin, což se provalilo na veřejnost. Přesto západní představitelé nepřestávali tvrdit, že je nepravděpodobné, aby syrští „rebelové“, bojující s Asadem, dokázali nasadit sarin.

V případě chemického útoku v Chán Šajchúnu se většině masmédií fakt, že tuto oblast ovládají isla­misté z Fronty an-Nusrá, nehodí do krámu, a tak stále hovoří jen o protiasadovských silách, povstal­cích, nebo rebelech, i když se jedná o džihádisty z koalice sunnitských radikálních skupin zvané Džaíš al-Fatah, podporované Saúd­skou Arábií a Katarem, operující v často dnes zmiňované pro­vincii Idlíb. Z našich sdělovacích prostředků to leze jak z chlupaté deky, ale nakonec přiznal barvu i poli­ticky korektní redaktor Oldřich Mánert na iDNESu, konkrétně ve svém článku ze 13. dubna 2017, kde komentoval prohlášení Bašára Asada. Zde zmiňuje „radikální povstaleckou skupinu Džabhat Fatah aš-Šám (Fronta dobytí Sýrie), která společně s dalšími rebely ovládá Chán Šajchún.“

Tedy i pan Mánert uhodil, jak se u nás říká, hřebík na hlavičku, neboť syrskému městečku Chán Šaj­chún a okolním vesnicím vládnou teroristé z Fronty an-Nusrá, maskované honosnějším názvem Džabhat Fatah aš-Šám. Plný název Džabhát an-Nusrá il-Ahl aš-Šám, obvykle zkra­covaný na Džab­hát an-Nu­srá, v překladu znamená „Fronta na podporu lidu Velké Sýrie“. Ovšem přísluš­níci Fronty an-Nusrá nemluví o dnešní Sýrii, nýbrž o „aš-Šámu“, tedy o území, které je označováno jako „Velká Sýrie“. To má zahrno­vat též Libanon, Izrael a Jordánsko. Islamisté z Fronty an-Nusrá hod­lají v Sýrii odstranit „alavitské uctí­vače model“ a deklarují boj proti židovskému státu Izrael, přičemž však jejich hlavním cílem je rozšířit islám do celého světa. Ještě 13.10.2015 visel v hlavních zprávách na iD­NESu článek „Sunnité stupňují útoky na Asada, žene je ruské bezhlavé zabíjení“, který pak zmizel, jak kdyby se do země propadl. Nicméně pod článek se pode­psala redakce iDNESu a ČTK a říkalo se v něm: „An-Nu­sra, která se hlásí k teroristické organizaci Al-Káida, je vedle konkurenční IS nejdůle­žitější džihádis­tickou skupinou v zemi. USA a další západní státy ji zařadily na seznam teroristických skupin.“ Ostatně i na Wikipedii najdete stejnou informaci, přičemž se zde ještě říká, že „v květnu 2013 tak uči­nila i Rada bezpečnosti OSN“. A to, že se An-Nu­srá měla nedávno rozejít s Al-Káidou, nic nezmění na tom, že radikální islamisté z Fronty an-Nusrá patří mezi džihádisty.

Co je však důležitější, v prosinci 2012 se islamisté z Fronty an-Nusrá zmocnili chemické továrny ne­daleko Alepa, přičemž syrská vláda tehdy varovala OSN, že tito „rebelové“ mohou jako chemickou zbraň nasadit toxický chlor, který byl v továrně vyráběn. A tak milice džihádistů z Fronty an-Nusrá s největší pravděpodobností disponují značným množstvím chloru, který nevá­hají nasadit (a zřejmě již několikrát nasadili) jako chemickou zbraň. Přičemž se v minulosti ukázalo, že disponují též zaříze­ním pro výrobu sarinu. Pětistránkové memorandum pro Davida Shedda, zástupce šéfa armádní roz­vědky De­fence Intelli­gence Agency (DIA), které se díky hackerům později objevilo na internetu, totiž dokládalo, že Fronta an-Nusrá vlastní zařízení na výrobu sarinu v Sýrii, navíc memo­randum z 20. června 2013 též zmiňovalo, že zprostředkovatelé této teroristické organizace „nakupují v Turecku a Saúd­ské Arábii in­gredience sarinu ve velkém, po desítkách kilogramů, pro plánovanou velkovýrobu v Sý­rii“.

Jinak řečeno, s velkou pravděpodobností to byla právě Fronta an-Nusrá, která stála v roce 2013 za nejrozsáhlejším použitím chemických zbraní v oblasti Ghúta, východně od Damašku, kde si che­mický útok vyžádal stovky obětí, především žen a dětí. Inspektoři OSN ve své zprávě tehdy konsta­tovali, že envi­ronmentální, chemické a lékařské vzorky, které odebrali, poskytují jasný a přesvědčivý důkaz, že v oblasti Ghúta u Damašku byly použity rakety obsahující sarin s dovětkem, že útočníci použili téměř 400 litrů této látky. Vzhledem k bezpečnostní situaci nebyla mise schopna zdo­kumento­vat úplný rozsah použití chemických zbraní, ani ověřit celkový počet mrtvých. Přičemž apolitická zpráva inspektorů, na rozdíl od všelijakých tvrzení na sociálních sítích a diskusích pod články na nej­různějších webech, ne­obsahuje žádnou narážku, že to byl režim Bašára Asada, kdo sarin použil.

Zásadní problém v oblasti Ghúta, podobně jako dnes v Chán Šajchúnu, představovala otázka, jaká že munice při tomto útoku byla použita. V Příloze 5 zprávy in­spekčního týmu OSN je popsána zajiš­těná atypická chemická munice použitá k útokům ve středu 21. srpna 2013 v oblastech Zamalka/Ajn Tarma, na jejíchž fragmentech byly detekovány stopy sarinu. Tým OSN popisuje ra­ketu použitou k chemickému útoku v Zamalce jako raketový motor o průměru 12 cm a délce 134 cm, prstenec obe­pínající stabilizátory s průměrem 31 cm, nadrážovou hlavici přichycenou 12 šrouby, jejíž průměr činí 36 cm a délka 70 cm, pravděpodobný objem kapaliny v hlavici 56 ± 6 litrů. Atypická raketa nejspíše vznikla rozsáhlou přestavbou sovětské dělostřelecké rakety M-21-OF. Z této rakety byl použit motor, ovšem kromě bojové části byly odstraněny také původní složené stabilizátory udělující raketě rotaci a byly nahrazeny šesti hrubými, aerodynamicky nevýhodnými pevnými stabilizátory obepnutými prs­tencem o průměru 21 cm. Na přední část rakety bylo s pomocí příruby a šroubů uchyceno válcové těleso o vnějším průměru 36 cm. Jednalo se tak o hrubou příležitostnou úpravu rakety, výsledné tě­leso mělo aerodynamicky značně ne­výhodný tvar i letové charakteristiky. Tedy raketa odpovídala jednosložkové (unitární) munici, která nese hotový sarin v kapalném skupenství.

Současné události z Chán Šajchúnu se zdají být paralelou k chemickému útoku z 19. března 2013 v oblasti Chán al-Asal poblíž metropole Alepo v provincii Halab. Při tomto útoku zahy­nulo 26 osob a více než 80 lidí utrpělo zranění. Všechny oběti, mezi nimiž byli i vojáci pravidelné armády, zemřely po akutních dýchacích potížích. Zpočátku nebylo z přicházejících zpráv zřejmé, jaké chemické látky byly použity. Uvažovalo se o pesticidech, koncentrovaném slzném plynu i možném úniku toxické látky z chemického provozu, zasaženého raketou. Až později se ukázalo, že byl použit sarin. Na základě analýz odebraných vzorků a zbytku munice bylo možné konstatovat, že sarin použitý v Chán al-Asalu nebyl průmyslové výroby a jako rozbuška byla použita trhavina hexogen, která není používána ve standardní munici. Sa­rin nesla podomácku vyrobená raketa Bašair-3, kterou vládní síly nepoužívají. Na základě těchto po­znatků dospělo několik expertů k závěru, že při tomto útoku použili sarin nej­spíše syrští rebelové. V podobném du­chu se vyjádřila i Carla del Ponteová, hlavní vyšetřovatelka komise OSN, monitorující porušování lidských práv v Sýrii.

V případě nedávných tragických událostí v Chán Šajchúnu většina sdělovacích prostředků v prvních zprávách přebírala na sociálních sítích citované prohlášení, jež učinil lékař s britským pa­sem Shajul Islam, který pacienty zasažené neznámou látkou ošetřoval. Podle něj měli vykazovat jeho pacienti příznaky typické pro zasažení nervovým plynem sarinem. Přitom však podle zá­stupců organizace Lékaři bez hranic (MSF), kteří tou dobou v oblasti osobně navštěvovali zdravotnická zařízení, v nichž zdra­votníci právě ošetřovali oběti útoku, byly oběti „cítit po bělících prostředcích, což naznačuje, že tito pacienti byli vystaveni chlóru“. Do bombardovaných míst se po náletu dostavilo i několik repor­térů. Když foto­graf agentury AFP Mohamed Al-Bakour dorazil k malé polní nemocnici, vzdálené 15 kilometrů od Chán Šajchúnu, kde na postelích ležely děti a lékaři se je zoufale snažili zachránit, mělo ho zarazit, že se tu „vznášel podivný zápach.“ Podobně hovoří i jeho kolega Omar Haj Kadour, který se vydal do zdra­votnického zařízení v bombardovaném Chán Šajchúnu. I jeho měl překvapit podivný zápach: „Byl ta­kový zvláštní, nikdy jsem nic podobného necítil.“

Následně pak Lékaři bez hranic (MSF) prohlásili, že pomáhali s urgentním příjmem pacientů v Bab Al Hawa na syrsko-turecké hranici, tedy v nemocnici vzdálené až 100 km severně od Chán Šajchúnu, kde „osm pacientů vykazo­valo symptomy odpovídající půso­bení neurotoxinu jako je nervový plyn sarin“. Neboť podle zástupců MSF se jednalo o zúžené zornice, svalové křeče a mimovolné vyprazdňování střev (není však známo na které lokalitě byli tito pacienti otravnou látkou zasaženi). Po shlédnutí záchranáři natáčených vi­deoklipů pak zástupci Lé­kařů bez hranic novinářům potvrdili jejich závěry, že v provincii Idlíb nebyl použit pouze chlor, ale i sarin. Z turecké nemocnice, kam byli z provincie Idlíb převáženi pacienti zasažení otravnou látkou, pak přicházely zprávy o pitvě 3 obětí, u nichž ve vzorcích krve a moči měl být zjištěn isopropyl­methylfosfonát coby hlavní metabolit sarinu, jak uváděla turecká agentura Anadolu. Nálezy z pitvy pak měly turecké patology dovést k závěru, že tito pacienti zemřeli na otravu sarinem, což novinářům oznámil turecký ministr zdravotnictví Recep Akdag.

Jenomže v prvních videoklipech a výpovědích očitých svědků, přicházejících z Chán Šajchúnu, se hovořilo o tom, že pacienti vykašlávali zpěněné sputum, tedy zmnožený sekret dýchacích cest (odtud pěna u úst), o závratích, zvracení, křeči hrtanu (laryngospasmus) a křeči průdušek (bronchospas­mus). Tyto všechny příznaky jsou typické pro otravu dusivou látku, jakou je chlor. Respektive o nej­závažnějších příznacích otravou sarinem (a případných otravách osob, sbírajících raněné na místě údajného útoku sarinem bez ochranných oděvů a rukavic) se v prvních zprávách vůbec nemlu­vilo, ani se na záběrech neobjevovaly. A nutno zde podotknout, že Lékaři bez hranic (MSF) se při svých závěrech, hodnotících celkovou situaci v Chán Šajchúnu a jeho blízkém okolí, opírali přede­vším o informace místních záchranářů, jejichž napojení na islamisty je více než zřejmé.

Za zmínku zde stojí fakt, že některé americké deníky v té době již neustálým válčením jejich generality unavenou americkou veřejnost doslova krmily pohádkami. Výjimkou nebyl ani The New York Ti­mes, popisující události v Sýrii prostřednictvím výpovědi očitého svědka, coby důkazu bombardování obyvatel Chán Šajchúnu sarinem. Na tuto hru amerických novi­nářů přistoupila u nás i redakce iD­NESu, která o pravdivosti tohoto příběhu nikterak nepochybovala a čtenářům sdělovala, že Moham­mad Nejdat Jússef se rozeběhl v Chán Šajchúnu do míst, kam Syr­ské arabské vzdušné síly svrhly své pumy, neboť chtěl „pomáhat raněným“ a také s „hledáním nezvěst­ných“. Když se pak Jússef při­blížil k místu náletu, „pochopil, že něco nehraje. Kolem něj se rozpro­střel opar, který pro list popsal jako zimní mlhu - ani žlutou, ani zcela bílou“. Načež tu měl Jússef sám na sobě zakusit účinek zlo­věstné „mlhy“, neboť „začal ztrácet rovnováhu, štípalo ho v očích a začalo mu téct z nosu. U úst se mu objevila pěna a sám najednou potřeboval vyhledat lékaře“. Ovšem jak k tomu autorka článku Anna Barochová dodává, tento „statný třiadvacetiletý muž se na klinice rychle vzpamatoval“. Z čehož vyplývá, že na místní kliniku islamisté povolali zázračného léčitele (ha­kima), neboť aby se někdo při otravě sarinem tak rychle uzdravil, žádný z lékařů, kteří se kdy s otravou sarinem setkali, nepa­matuje.

Pro hloubavější laiky, kteří by se rádi v dané problematice zorientovali, si na tomto místě dovolím ma­lou od­bočku, ve které se pokusím shrnout několik důležitých informací o intoxikaci (otravě) sarinem. Za­čněme třeba tím, že pro stanovení diagnózy otravy sarinem v terénu je důležité rozpoznání příznaků cholinergních (týka­jících se neurotransmiterů), jakými jsou mióza (zúžení zornic), poruchy dýchání, fascikulace (samo­volné záškuby svalových vláken), zvýšené slzení, slinění a sekrece z nosu. Pokud pak nahlédneme do odborné literatury, dozvíme se, že diagnózu je možné stanovit pomocí labora­torních testů choli­nesterázy (ChE) v krvi, které jsou nejjednodušším a nejrychlejším diagnostickým prostředkem. Mě­ření aktivity ChE je objektivní ukazatel umožňující stanovení jak závažnosti intoxi­kace, tak i potvr­zení, zda k intoxikaci vůbec došlo. Je však důležité znát celý klinický obraz intoxi­kace, tedy nejen bi­ochemické vyšetření, ale také klinické symptomy pro přesnější stanovení a další prognózu otravy. Lékaři tak posuzují příznaky intoxikace, které se projevují zvýšenou sekrecí z nosu, bronchů (průdu­šek), zvýšeným pocením, slzením a sliněním. Dalšími příznaky jsou bledost, tachy­kardie, hypertenze a svalová slabost, především však fascikulace (samovolné záškuby svalových vláken) a křeče až pa­ralýza (kosterní svaly včetně bránice a mezižeberních svalů). Zvýšená hladina neurotransmiteru acetylcholinu (Ach) v hladkém svalstvu způsobuje bradykardii (zpomalení srdeční frekvence), miózu (zúžení zornic), poruchy akomodace (zrakové ostrosti), průjem a abdominální křeče. Sarin coby nervově paraly­tickou látku (NPL) a její metabolity lze stanovit přímo v krvi. Toto stanovení je však limitováno velmi krátkou přítomností původní NPL v krevním oběhu, protože k její metabolizaci a distribuci do tkání dochází velmi rychle. Naproti tomu metabolity cirkulují v krvi delší dobu a jsou většinou vylučovány močí. Nejpoužívanějším antidotem při léčbě otrav sarinem je pak atropin nebo benaktyzin, nověji bi­periden.

Samotný sarin, coby nervově paralytická látka (NPL), pokud je vyráběn průmyslově a v dostatečné čistotě (armádní sarin z binární munice), je v párách nebo aerosolech bezbarvý a bez zápachu. Ovšem podle chemiků čím více je sarin znečištěn, tím více je agresivní a nevhodný pro skladování, tím více je také cítit (podle chemiků nejčastěji po spálené gumě). Navíc se podle zprávy z Edgewood Arsenal (USA) difluorid methylfosfonové kyseliny (DF) coby prekurzor sarinu, který byl dříve v Sýrii skladován ve velkém množství, popisuje jako zapáchající látka, silně dráždící oči a sliz­nice. Pokusy na zvířatech pak ukázaly, že DF je v parách 150–1100 krát méně toxický než sarin, takže se dá říci, že jeho toxicita je srovnatelná s chlorem. Rozhodně však není zanedbatelná: pokud dojde k zasažení civilistů prekurzorem DF, dojde u nich k otravám.

Sarin vešel do povědomí nejširší veřejnosti v březnu roku 1995 při teroristickém útoku japonské sekty Óm šinrikjó (Aum Shinrikyo) v tokijském metru, kde se podle vyšetřovatelů jednalo o 30% sarin. Jeho účinnost tak byla naštěstí podstatně slabší, než se domnívali samotní výrobci, navíc obsahoval ne­čistoty. A je třeba v této souvislosti zdůraznit, že sarin vyrobený sektou velmi zapáchal (páry nebo aerosoly čis­tého sarinu jsou bez vůně a zápachu a dají se zjistit pouze speciálními detekčními a mo­nitorovacími prostředky chemického průzkumu). I přes tyto varující náznaky si útok sarinem vyžádal 12 obětí a podle oficiální japonské policejní zprávy celkový počet zraněných činil 4 460 osob, z nichž 1 300 si odneslo fyzické následky. Je to dáno především tím, že sarin je sice za normálních podmí­nek kapalina, ale značně těkavá: ze všech ner­vově paralytických látek se nejlépe odpařuje. Tudíž sekta nepotřebovala žádné speciální rozstřikovací zařízení: vyrobený sarin byl v laboratoři jednoduše naplněn do jedenácti plastových sáčků, které tero­risté pečlivě zatavili. Pět členů sekty dvě hodiny před útokem užilo antidotum, načež v rozmezí tří až pěti minut kolem osmé hodiny ranní v metru na­ostřenými hroty svých deštníků propíchli sáčky se sarinem a rychle zasažený prostor opustili. Sáčky zůstaly ležet na podlaze vagónů v pěti stanicích (Očanomizu, Šin Očanomizu, Akihabara, Jocuja a Ebisu). Sarin se tu po podlahách vagonů rozlil a jeho jedovaté páry byly v převážné většině případů příčinou inhalačních otrav cestujících v prostorách tokijského metra.

Je tedy zřejmé, že v případech, kdy byl v provincii Idlíb popisován v souvislosti s chemickým útokem nějaký zápach (po bělidle, po spálené gumě a podobně), případně jakýsi mrak plynu, nemohlo se jednat o útok armádní binární municí s čistým sarinem, který je bez barvy a bez zápachu. Pokud šlo o sarin, pak s velkou pravděpodobností jen o takový, jaký již dříve v Sýrii nasadili radikální islamisté. A pokud v Chán Šajchúnu bylo Frontou an-Nusrá skladováno i nějaké množství prekurzoru sarinu (DF), mohl tento po zásahu skladu leteckou pumou stát za otravou některých obyvatel městečka. Rozhodně zde však docházelo k otravám způsobeným dusivou látkou, pravděpodobně chlorem, o čemž není radno pochybovat. Přičemž řada indicií již nasvědčuje tomu, že se v provincii Idlíb sku­tečně objevil i sarin.

Pokud hovoříme o chloru, který byl v Sýrii jako zbraň v minulosti nasazen již při desítkách chemic­kých útoků, není tento plyn sám o sobě látkou zakázanou a skladovat jej může kdekdo. Chlor se totiž kromě průmyslových provozů používá k úpravě pitné vody a k dezinfekci odpadních či užitkových vod po celém světě, Sýrii nevyjímaje. Chlor je za normální teploty a tlaku žlutozelený, nehořlavý, silně dráždivý plyn, těžší než vzduch, který jsou lidé schopni svým čichem rozpoznat i při koncentraci pouhých 0,058 mg/m3 (0,3 až 0,5 ppm). Může se uchovávat ve skupenství kapalném i plynném, ob­vykle se dodává ve zkapalněné formě v lahvích, nebo v kontejnerech po 500– 600 kg, případně v tla­kových nádržích. Do vody je chlor dávkován chlorátory, kdy se plynný chlor přivádí do uzavřené ná­drže spolu s ředící vodou, v níž se rozpouští. Zde vzniklá chlorová voda je pak dávkována do upra­vované vody.

Vystavení vysokým dávkám chloru může způsobit plicní kolaps a smrt člověka. V odborné literatuře se uvádí, že jeho působení v koncentraci 0,1% po dobu 10 minut je pro člověka smrtelné, přičemž podle odborníků smrtící oblak chloru z jedné železniční cisterny může dosáhnout při příznivém větru a vhodných klimatických podmínkách do vzdálenosti až 24 km. Pro otravu chlorem je typická šedavá, zpocená a studená kůže. Nadýchání plynu vede k těžkému podráždění dýchacích cest a plic s rizikem plicního edému, přičemž se otok plic může vyvinout s latencí až dvou dnů. Účinek chloru na kardiovaskulární systém se projevuje počáteční tachykardií a hypertenzí, která je později vystřídána hypotenzí s hrozícím kardiovaskulárním kolapsem. Tak jako neexistují specifická antidota proti me­chanismu působení dusivého fosgenu, neexistuje v případě otravy chlorem antidotní ani žádná spe­cifická terapie. Doporučuje se podávání kyslíku a udržování životních funkcí.

Pokud by tedy při náletech syrského letectva došlo k poškození většího kontejneru či nádrže s chlorem, mohlo dojít k zamoření prostředí a u civilního obyvatelstva by docházelo k otravám dusi­vou látkou, které můžou vést až k úmrtí některých obyvatel oblasti. Jinak řečeno, v případě otravy chlorem v Chán Šajchúnu by tak nutně nemuselo jít o chemický útok. Což ještě neznamená, že se zde nevyskytl (zřejmě však v jiném epicentru) i sarin, jenž patří do sku­piny nervových plynů první ge­nerace typu G. Zůstává však otázkou, komu tato látka patřila. Zda patřila Frontě an-Nusrá, která svůj sarin v minulosti užívala jako náplň do jednosložkové (unitární) munice, nebo jiným islamistům. Či zda sarin na Chán Šajchún v binárních pumách (o raketách vystřelených z letadel zde nebyla vůbec řeč) shodily Syrské arabské vzdušné síly, kdy administrativa prezidenta Donalda Trumpa může jen jed­noduše oprášit Senate Draft Resolution Authorizing Use of Force in Syria z roku 2013, kde se jasně říká, že toto usnesení může být citováno jako „Povolení pro použití vojenské síly proti vládě Sýrie v reakci na po­užití chemických zbraní“.

Problém je v tom, že generální ředitel Technického sekretariátu OPCW, tedy Organizace pro zákaz chemických zbraní, ve své zprávě ze 24. září 2014 informoval Výkonnou radu OPCW, že 100 % všech chemických látek kategorie 1, de­klarovaných Syrskou arabskou republikou (o celkovém ob­jemu 1047 tun), bylo verifikováno jako látky zničené. Tudíž Syrská arabská republika by neměla vlastnit žádný sarin, ani prekurzor DF, binární municí se sarinem by neměly Syrské arabské vzdušné síly již několik let disponovat. Pokud by přes všechny zákazy binární municí disponovaly (což nelze v tuto chvíli díky nedostatku relevantních informací zcela vyloučit), znamenalo by to, že inspektoři Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW), která právě díky likvidaci syrských chemických zbraní byla roku 2013 oceněna Nobelovou cenou za mír, odvedli špatnou práci.

Pokud to ale není chyba OPCW, pak špatnou práci odvedly do jisté míry provázané tajné a zpravo­dajské služby, civilní i vojenské (americké, britské, francouzské, německé), které se hledáním zásob binární munice a prekurzoru DF v Sýrii zabývaly. Přičemž tato jejich činnost měla v letech 2012 – 2013 v souvislosti s tehdy plánovanou invazí prioritu, tedy přednost před všemi ostatními úkoly.

Atentát v Tokijském metru. Video na YouTube.