Nejstarší hnida (vajíčko vši) byla nalezena v severovýchodní Brazílii při archeologických vykopávkách. Po určení jejího stáří se ukázalo, že veš, které tato hnida patřila, zde parazitovala na člověku před 10 000 lety. A dnes také víme, že odvšivovací hřebínky byly používány v okolí Mrtvého moře již kolem roku 3 500 před naším letopočtem. Jinak řečeno, kam až paměť lidstva sahá, provázely lidskou populaci vši, konkrétně dva poddruhy: veš dětská či hlavová (Pediculus capitis) a veš šatní (Pediculus humanus).

Ve skutečnosti se jedná spíše o jeden jediný druh se dvěma odlišnými ekotypy, přičemž se mírně fyziologicky liší. Jinak znak, pro který každá z těchto vší dostala své jméno, je oblast na hostiteli, kde se vyskytuje. U vši dětské je to hlava, u vši šatní pak oblečení. Mezi vši patří též muňka (Pthirus pubis), tedy veš stydká nebo krabí, lidově zvaná filcka, která žije v lidském ochlupení, nikdy se však nevyskytuje ve vlasech. Infekce muňkami se řadí mezi sexuálně přenosné choroby, protože se šíří pohlavním stykem. I když může být přenášena také oblečením, ložním prádlem, nebo ručníky. Už její latinský název však napovídá, že patří trochu jinam než první dvě jmenované.

Veš šatní se významněji u nás rozšířila naposledy v souvislosti s druhou světovou válkou. Nové podmínky pro výskyt vši šatní nastaly až po sametové revoluci se vznikem bezdomovectví. Novodobý výskyt vši šatní v ČR byl prvně prokázán v roce 1991 a postupem času se tato veš s bezdomovectvím rozšířila po všech větších městech. A i když o tom v našich sdělovacích prostředcích bývá ticho po pěšině, zásadní ohniska výskytu a šíření vši šatní představují azylové domy a jim podobné provozy, kde k pomnožení vší dochází zejména během zimních měsíců. Jsou ale odhalována i ohniska výskytu v bytech některých starých či postižených lidí, jejichž režim ve výměně ošacení a využívání lůžek umožňuje namnožení této vši. Přičemž se často jedná o silně zamořené byty, ve kterých vši šatní napadají i osoby tyto byty navštěvující.

Veš šatní žije především ve spodním prádle či oblečení přiléhajícím k lidské pokožce a na částech těla s ním souvisejících, kde bez potravy vydrží až týden. Zdržuje se na textilních vláknech, kam také klade hnidy. Přímý kontakt s hostitelem vyhledává pouze v případě sání jeho krve, přičemž neblaze proslula tím, že takto přenáší skvrnitý tyfus. I když vši šatní žijí většinu času v oblečení, můžou se vyskytovat i ve tkaném vybavení zanedbané domácnosti (potahy, koberce). Vši šatní způsobují člověku bolestivé ranky a alergické reakce, hlavně však jsou přenašeči řady nebezpečných onemocnění. Nejen skvrnitého tyfu (skvrnivka epidemická), ale i zákopové horečky (volyňská horečka) a návratné horečky (návratný tyfus). Vzhledem k nebezpečí, jaké veš šatní představuje, v žádném kolektivním zařízení není možné výskyt a šíření tohoto parazita tolerovat. Obecně pak platí, že s nedostatečnou hygienou souvisí napadení právě touto vší, zvanou šatní.

Většina z nás se již někdy setkala s napadením vší dětskou. Přítomnost živých vší ve vlasech se odborně nazývá pedikulóza a patří mezi přenosná parazitální onemocnění. O tom se však dá hovořit pouze v případě nálezu živých vší a ne jenom hnid, přičemž s hygienou postiženého jedince toto onemocnění nemá spojitost. Napadení vší dětskou je nepříjemné a jestliže není provedeno odvšivení, může dojít k sekundární infekci kůže v důsledku jejího poškození tímto hmyzem a dále tím, jak se napadený člověk neustále škrábe na hlavě. Naštěstí veš dětská v našich podmínkách nepřenáší žádné původce infekčních onemocnění, zavšivenost je problém především společenský. Pokud se veš vyskytne v dětském kolektivu, je velká pravděpodobnost, že dojde k přenosu i na vašeho potomka. Děti se totiž při hře často vzájemně dotýkají vlasovou částí hlavy, případně si půjčují čepice a vlasové ozdoby, dospělí se pak mohou od dětí nakazit. Veš dětská po celém světě napadá všechny sociální vrstvy obyvatel bez ohledu na vyspělost té které země a spolehlivě přežije úkony hygieny jakými jsou mytí hlavy, nebo česání a kartáčování vlasů. Také barvení vlasů, fénování, nebo laky na vlasy vši z porostu hlavy nevypudí.

Podle odhadů Světové zdravotnické organizace (WHO) z roku 1997 bylo vší dětskou (Pediculus capitis) ročně ve světě napadeno kolem 370 miliónů dětí. Výskyt vši dětské se od té doby výrazně zvyšuje ve všech rozvinutých zemích světa, přičemž Česká republika není výjimkou. Za příčinu je považována rezistence (odolnost) tohoto parazita k odvšivovacím přípravkům. U nás byla rezistence vší k pemethrinu prokázána v roce 1992 a v roce 2004 rezistence k malathionu. Což bylo pak příčinou ztráty účinnosti odvšivovacích přípravků a výsledkem v obou případech bylo prudké zvýšení počtu napadených dětí. Nepříjemné na tom je, že se takovéto situace v určitých cyklech opakují. Většina uváděných údajů o výskytu vši dětské se z více než 90% týká pouze dětí školního a předškolního věku, údajů o výskytu vší dětských u dospělých je minimum.

Podle tradičních receptů domácí léčby se lze zbavit vší vmasírováním oleje do vlasů, které se následně zabalí do igelitu, čímž by se vši zhruba za hodinu měly udusit. Stejně tomu má být s octem, nicméně ten může mít neblahý efekt na citlivější pokožku. Naše prababičky mluvily o hubení vší petrolejem, po kterém sice vši skutečně hynou, ale hrozí tu narušení vlasů a poleptání jemné pokožky hlavy, navíc se jedná o velmi nestálou hořlavinu, a tak se dnes tato metoda důrazně nedoporučuje. Co je bezpečnější a dle zkušeností dnešních babiček a maminek účinné, je tea tree olejíček. Ovšem vůbec nejúčinnější metodu tradiční léčby pedikulózy představuje ostříhání vlasů na délku pod jeden centimetr, což sice nepředstavuje až tak velký problém u chlapců, ale těžko se aplikuje u dívek.

Lékaři doporučený postup pro odvšivení spočívá v mechanickém odstranění hnid za použití hustých hřebínků (všiváčků) a ošetření hlavy šamponem s insekticidním účinkem. Současně však musí v domácnosti probíhat výměna ložního prádla a ručníků spolu s ošetřením všech hřebenů a kartáčů na vlasy dezinsekčním přípravkem. Dodržování těchto opatření je základní podmínkou pro ukončení výskytu vší dětských v rodině. Odborná pomoc je třeba pouze v případech, kdy se u vší projeví rezistence vůči odvšivovacím přípravkům. Při odstraňování vší u pacientů, kteří využili standardní léčbu bez úspěchu, se lze spolehnout na lék, jenž nese název ivermectin. Podobně jako je tomu v případě štěnice obecné (Cimex lectularius), která se živí lidskou krví, přičemž v zanedbaných domácnostech po celé Severní Americe a Evropě významně narůstá zamoření (ZDE), kdy se pak ivermectin jeví jako vysoce účinný, neboť je schopen štěnice eradikovat (vymýtit). A jak bývá některými odborníky uváděno, u parazitů jakými jsou vši a štěnice v lidské populaci žádná potvrzená rezistence vůči ivermectinu dosud nevznikla.

V případě vší dětských, se kterými se i u nás potýkáme, jde o bezkřídlý hmyz, jehož délka těla se pohybuje mezi 2-4 mm a má tři páry nohou se silnými drápky, jimiž se pevně přidržuje vlasů lidí, nejčastěji dětí. Pokud se někomu uchytí na hlavě samička vši, klade pak ve vlasech vajíčka (hnidy), která na vlas nalepuje těsně u pokožky, nejčastěji za ušima, přičemž její výměšky slinných žláz u napadeného člověka vyvolávají silné svědění kůže. Hnidy jsou v porovnání s velikostí těla vši poměrně velké (asi 0,8 mm dlouhé) a již za týden se z nich vylíhnou larvy, které začínají ihned bodat a sát krev. Samička se dožívá zhruba třech týdnů, maximálně jednoho měsíce, kdy se živí lidskou krví, na pokožce hlavy bodá a saje krev nejméně třikrát denně.

Ovšem lidskou krví se živí, bodá a krev saje i samička komára rodu Anopheles, která může přenášet různé nemoci, v tropických a subtropických oblastech hlavně nebezpečnou malárii, neboť je hostitelem prvoka zvaného zimnička (Plasmodium). Proto také potenciální podávání ivermectinu, coby laciného generika, budí zvýšenou pozornost vědecké komunity, zabývající se kontrolou malárie (ZDE). Tou totiž ročně po světě onemocní téměř 500 milionů lidí, kdy jich pak nákaze podlehnou až 2 miliony. Přičemž se v posledních letech tradiční léčba této nemoci stává málo efektivní, neboť roste rezistence parazitů malárii způsobujících. Navíc jsou moderní antimalaritika pro rozvojové země, kde na malárii umírá nejvíce lidí, příliš drahá.

A tak u malárie přichází ke slovu antiparazitikum ivermectin, roku 1987 prvně registrované pro použití v humánní medicíně, dnes již nechráněné patentem a tedy poměrně laciné generikum, jinak též širokospektrální lék, distribuovaný více než 2,5 miliardám lidí za posledních 30 let v kampaních hromadného podávání za účelem léčby tropických nemocí jako je onchocerciáza (říční slepota), lymfatická filariáza (více známá jako elefantiáza) a strongyloidóza (napadení hádětem střevním), ale i napadení zákožkou svrabovou (scabies). Kromě toho se také již hovoří o využití ivermectinu při léčbě africké trypanosomiázy (spavé nemoci).

Jak se v průběhu let ukázalo, ivermectin může zvýšit úmrtnost komárů, kteří sají krev z lidí (nebo zvířat) touto substancí léčených, a to už po jediné standardní perorální dávce, respektive během dávkou určeného časového období, které může dosahovat až 28 dní. Přičemž vysoká rozpustnost ivermektinu v tucích vede k jeho rozsáhlé distribuci po celém těle. V žádném případě tu však nejde o souvislost s geneticky modifikovanými organismy, jak o tom spekulují vyznavači konspiračních teorií. Ve skutečnosti je léčivá látka ivermectinum distribuována do krve člověka, kde může být přítomna i několik dní, přičemž samičky komárů, poté co se napily této krve, uhynou. Naproti tomu pro obratlovce je ivermectin v krvi bezpečný.

Ovšem Evropané si vystačí s tím, že se můžou tabletami ivermectinu zbavit vší. U nás to ale má jeden háček: ivermectin jako lék k léčbě pedikulózy (zavšivení) nebyl dosud v ČR registrován.