Jde o zhruba šest miliard korun. Tolik může Praha získat z fondů Evropské unie na modernizaci čistírny odpadních vod na Císařském ostrově. Celkově se ale náklady na novou vodní linku, rekonstrukci stávající čistírny a vybudování kalového hospodářství vyšplhají podle odhadů na zhruba 19,8 miliardy korun. Překvapivě se v rámci celkové modernizace počítá i s další "modernizací" zmodernizovaného kalového hospodářství - a to jeho přemístění do Drast do Středočeského kraje.

Součástí modernizace (vedle technologických parametrů) má být zakrytí technologie zeminou tak, aby Císařský ostrov principiálně mohl sloužit i jiným (např. rekreačním účelům). Toto zakrytí zeminou má i charakter protipovodňové ochrany a údajně nemá přijít na více než desítky mil Kč.

Největším problémem současné ÚČOV je překračování limitů na vypouštěný dusík přibližně dvojnásobně (Praha je největším komunálním znečišťovatelem odpadních vod v ČR, proto je o to více v hledáčku evropských orgánů.). Ústřední čistírna a její modernizace je pro metropoli velmi důležitá. Prochází přes ni téměř všechna odpadní voda, kterou město vyprodukuje. V případě, že k úpravám nedojde včas, hrozí České republice vysoké pokuty od Evropské unie. V tuto chvíli má město výjimku na kvalitu vypouštěných vod až do roku 2016.

Evropské komisi rovněž vadí, že Praha pronajala dlouhodobě správu kanalizací a vodovodů soukromé firmě VEOLIA a.s. až do roku 2028. Společnost jako ústupek nabídla už loni v prosinci, aby čistička byla vyňata z provozní smlouvy uzavřené s hlavním městem. A dokonce je připravena nabídnout spolufinancování projektu, pokud Praha nezíská evropské dotace. Což by bylo nakonec výhodnější.

Mělo by to totiž nižší dopad na růst cen vodného a stočného než při přijetí dotací. Nezbytnou podmínkou přijetí evropských dotací je totiž také zahájení obnovy celého infrastrukturního majetku. To většinou vede k dalšímu navýšení cen vodného a stočného, což se ukázalo například v Plzni, kde cena vody stoupla letos o 34 procent a příští rok to bude o 18 procent. Podobný problém ale řeší nyní i v Brně.

Jinou cestou se vydali v Hradci Králové při rekonstrukci čistírny odpadních vod, která byla hrazena částečně z dotace Ministerstva zemědělství, částečně z úvěru a částečně z vlastních investičních prostředků. Financování projektu bez evropských dotací tak nakonec vyšlo levněji - až o 30-40 %.
Z tohoto pohledu se již evropské dotace nezdají tak výhodné.

Přesto je i nadále ze strany MŽP i pražské radnice vehementně obhajována transparentnost i údajně adekvátní velikost modernizace ČOV a celého projektu. Ústřední pražskou čistírnu odpadních vod přestaví za 6,22 miliardy korun pravděpodobně sdružení firem ÚČOV Praha, v kterém jsou společnosti SMP CZ, Hochtief CZ, Degremont a WTE Wassertechnik. Tendr na tuto veřejnou zakázku byl ale v minulosti několikrát kritizován z hlediska možné korupce a předražení.

Ústřední čistírna odpadních vod Praha je tak investičně nejnáročnější projekt předložený v rámci OPŽP, v oblasti vodohospodářské infrastruktury. 

Podle nedávného mezinárodního výzkumu nizozemské Univerzity Wageningen je ale projekt nové Ústřední čistírny odpadních vod předimenzovaný a příliš drahý. Hospodaření s vodou v hlavním městě také neodpovídá světovým trendům. Chybí účinná opatření k zadržování a využívání dešťové vody, zbytečně se plýtvá pitnou vodou a zvyšuje se riziko povodní.

Protože Praha nemá oddělenou kanalizaci pro splašky a dešťovou vodu, potřebuje obrovskou kapacitu ústřední čistírny. Tomu odpovídá i vysoká cena za čištění vody. Mezinárodní studie se podivuje nad faktem, že ačkoliv Praha má mít v budoucnu podle prognózy 1,6 milionu obyvatel, nová ústřední čistírna má být podle projektu dimenzována na 2,2 milionu lidí.

Mnohem efektivnější by byly tzv. decentralizované systémy, například DESAR (Decentralised Sanitation and Reuse), který úspěšně funguje v několika evropských městech. Jeho podstatou je shromažďování, čištění a využití odpadní vody přímo v místě jejího vzniku. Procesem anaerobního rozkladu se získává energie a využití kalu v zemědělství umožňuje znovu využívat živiny. Decentralizované systémy by bylo možné využít zejména v nové zástavbě na okrajích Prahy, kde je napojení na stávající kanalizační síť nákladné a kde jsou v blízkosti zemědělské plochy, na kterých lze zužitkovat kal. Takovým kritériím odpovídá například oblast Štěrboholy - Dubeč, kde se plánuje zvyšování počtu obyvatel a výstavba nové obytné oblasti.

Závěr:

Role evropských dotací je zřejmě často přeceňována. Z dlouhodobého hlediska potřebuje české vodárenství ročně na obnovu minimálně 15 miliard korun. Jednorázová evropská injekce může být částečným řešením. Skutečný problém se však týká skutečnosti, že dotace nemohou příjemci odepisovat a tudíž nevytvářejí zdroje na jejich obnovu - to v dlouhodobém horizontu znamená zvýšení závazků pro nástupce dnešních vlastníků, tedy v největším množství zástupců vedení měst a obcí jako dominantní skupiny majitelů vodárenské infrastruktury. Do budoucna se tak budou muset vlastníci vodárenské infrastruktury spoléhat na vlastní zdroje, a ty chtějí získat pouze z ceny vodného a stočného, tedy od občanů. Je to tak ale dobře?

Vyšlo na serveru Vaše věc. Publikováno se souhlasem autora.