Ve sporu jde ve o to, že radní si už nějaký čas chtějí nechat vypracov(áv)at analýzy obsahu vysílání Českého rozhlasu. Výsledky přitom chtějí používat například při diskuzích o kvalitě zpravodajství veřejnoprávního vysílání, o vyváženosti obsahu a také jako podklad pro odpovědi na příležitostné stížnosti nebo dotazy posluchačů. Je sice trochu otázkou, k čemu potom sedí v Radě hned devět „mediálních odborníků“, ale přiznejme, že nezaujatý pohled zvenčí může být i užitečný. Problém je v tom, že Rada Českého rozhlasu nemá právní subjektivitu ani vlastní rozpočet. Peníze a zázemí pro veškeré fungování jí proto poskytuje instituce, kterou mají radní kontrolovat, tedy Český rozhlas.

Na základě požadavku Rady se Český rozhlas rozhodl vypsat veřejné výběrové řízení, ve kterém by byl vybrán dodavatel analýz pro jeho kontrolní orgán. Do soutěže se přihlásili tři uchazeči. Potud bylo vše v pořádku. Vzhledem k tomu, že vybírajícím byl Český rozhlas, ne Rada, byli k výběrové komisi přidání jako „pozorovatelé“ také tři radní, kteří měli proces soutěže „dozorovat“. První legrace ovšem nastala hned na počátku, když se zjistilo, že všichni tři nominovaní radní jsou každý (!) ve střetu zájmů ve vztahu k přinejmenším jednomu soutěžícímu. Bylo je tedy třeba nahradit jinými kolegy.

Druhým (a mnohem větším) zádrhelem bylo, že ani jeden z potenciálních dodavatelů nesplnil bezchybně požadavky výběrového řízení a proto byli Českým rozhlasem nakonec všichni ze soutěže vyloučeni a soutěž samotná byla zrušena. Je samozřejmě otázkou, nakolik formalistní byl v tomto případě postup vedení rozhlasu, na druhou stranu vzhledem k jisté běžné nedůvěře mezi managementem (který má mimo jiné i právní odpovědnost) a kontrolním orgánem (který nemá odpovědnost prakticky žádnou) je snaha dodržovat precizně veškeré normy celkem pochopitelná.

Stejně tak je do jisté míry pochopitelná podrážděnost některých radních z nulového výsledku celé anabáze. Co ovšem příliš srozumitelné není, je návrh řešení, který nastínila tzv. „analytická skupina“, tedy trojice radních, kteří se v této kauze angažovali nejvíce. Ti na veřejném zasedání Rady 28. ledna prosadili do zápisu stanovisko, které si bylo lze vykládat jako pobídku k obcházení nebo alespoň velmi pružnému respektování zákona o veřejných zakázkách („stanovisko tří“ lze nalézt jako přílohu zápisu ze zasedání Rady zde). To se naopak nelíbilo vedení rozhlasu, které se ohradilo poměrně ostrou tiskovou zprávou. Přestřelku stanovisek potom ukončilo již zmiňované třetí prohlášení „trojky“, které už bylo v mnoha směrech vyloženě úsměvné. Říká se v něm například, že ve svém prohlášení formulovali informace, které už „několik měsíců diskutovali na schůzích předsednictva Rady ČRo, jichž se účastní i další členové RČRo“. Takové ukazování prstem – „oni u toho taky byli“!

Není příliš zřejmé, co je cílem aktivit části radních, kteří se v tomto bodě tak angažovali. Jde o skupinu značně barvitou. Jediným z trojice, který má reálné zkušenosti z novinářského prostředí je Tomáš Kňourek. Dalším do party je muzikoložka Hana Dohnálková, která ale v „analytické skupině“ hraje spíš druhé housle. Vedoucím a zřejmě i hlavním hybatelem je pak Petr Šafařík, který svým přínosem fungování Rady dlouhodobě dává nový význam pojmu „akademický“.  Jestli se někdo z členů Rady opravdu sám rád poslouchá, tak je to právě její místopředseda, kterého jeden z kolegů novinářů přiléhavě nazval „uspávač hadů“.

Co však z celé kocourkovské kauzy vyplývá především? Pro všechny zúčastněné by bylo by vhodné v některé z připravovaných novel mediálních zákonů zakotvit právní subjektivitu rad České televize a Českého rozhlasu. Jen tak budou moci tyto orgány opravdu nezávisle dohlížet na veřejnoprávní média. Na druhou stranu budou mít jejich členové skutečnou odpovědnost (ne jen pocit strachu nebo vděčnosti k těm, kteří je do těchto orgánů instalovali). Televizními i rozhlasovému managementu odpadne povinnost platit si své vlastní kritiky a snad také ubyde lidové tvořivosti některých radních, jakou můžeme vidět třeba v této „analytické kauze“.

Klára Konečná