Autor v této situace  se  pustil do konstrukce monoklonálních protilátek a celou řadu se mu jich podařilo připravit. K tomu jako nezbytný krok potřeboval  buňky myeloidní linie, které jsou základním materiálem pro hybridizační experimenty.  Proto se obrátil na Césara  Milsteina z Cambridge, zda by byl  tak vstřícný a poskytl K.Koubkovi pro zavedení hybridomové technologie v naší zemi P3-X63/Ag buněčnou myeloidní linii. K.Koubek znal tohoto badatele osobně a tak spoléhal na to, že tento původem argentinský vědec vyhoví K.Koubkovi a zašle mu žádané buňky. A opravdu to se stalo, když  K.Koubek dostal od C. Milsteina buňky dvou buněčných linií označované jako NSI/1-Ag4.1 a NSO/1. Byl to od něho ušlechtilý dar pro vědeckou činnost Dr.Kristiána Koubka, za který byl K.Koubek víc než vděčný. Samozřejmě K.Koubek Césarovi poděkoval a také jej ještě žádal, zda by mu nemohl poslat jeho fotografii, pro oslavný článek v českém písemnictví. K.Koubek totiž předpokládal, že C.Milstein musí za svůj převratný objev dostane  Nobelovu cenu, což se také v roce 1986 stalo. Dr. C. Milstein doslova způsobil revoluci v klinické a experimentální medicíně, kdy  toužený sen mnoha imunologů, hematologů. onkologů  se stal skutečností – tz., mít k dispozici  specifické protilátky rozpoznávající různé  molekuly  uplatňující se  v patogenezi a patofysiologii nejrůznějších nemocí. Navíc tyto monoklonální protilátky se ukázaly, že mohou být využity i v léčebné strategii. K. Koubek ve svých přednáškách  uváděl, že v medicíně se objevují  nejrůznější  vlny, které na základě převratných objevů  vytvářejí doslova éry, což byla třeba éra antibiotik, cytostatik a věděl že v současnosti přichází éra monoklonálních protilátek. K.Koubek o tom i napsal článek do našeho populárního vědeckého časopisu Vesmír, bohužel  tento článek z nepochopení nebyl uveřejněn.  K.Koubek, když byl na svém pracovním pobytu v Londýně, tak měl i možnost se dostat k vědeckým materiálům a produktům rozvíjejících éru monoklonálních protilátek,  ale nedovolil si, aby  v zájmu naší republiky  nějakým nekalým způsobem, třeba  pod nátlakem StB se  podvolil k obstaraní buněčných linií umožňující hybridizační experimenty. Není třeba uvádět, že StB měla zájem se dostávat i ke zdrojům nových převratných vědeckých poznatků, které měnily radikálním způsobem dosavadní strategie zaběhlé v socialistické zdravotnictví. O tom třeba článek v Mladé Frontě Dnes o českém vědci Jiřím Bártkovi.

Nicméně K.Koubkovi se podařilo rozvinou biotechnologii přípravy monoklonálních protilátek a imunodiagnostiku krevních chorob v naší zemi. K prokazování membránových znaků na různých typech normálních a patologických buňkách získal  darem mnoho monoklonálních  protilátek včetně také buněk lidských buněčných linii  T a B typu od zahraničních badatelů.  Tento materiál sloužil k vyjasňování specifit monoklonálních protilátek.**

K. Koubek udělal na ÚHKT velmi zajímavý experiment, protože obdržel  nejméně šedesát hybridomů secernující monoklonální protilátky, proti lidským normálním a nádorovým buňkám. Aby jejich specificita byla ověřena, tak některé monoklonální protilátky byly zasílány do různých mezinárodních laboratoří v rámci HLDA workshopů. Tím, že autor si tyto monoklonální protilátky vyrobil, u nichž byla jejich specifita ověřena v rámci mezinárodních studií, tak si je mohl začlenil i do diagnostických panelů pro analýzu nádorového procesu našich nemocných s krevními malignitami. To udělal více méně z důvodů, aby se vlastně ušetřilo za jejich nákup, když stát není dojná kráva a nemá peníze na zajištění diagnostiky našich nemocných. Proto se na ÚHKT také rozběhlo řízení, jehož smyslem  bylo vyčíslit   náhradu za jejich nákup. V podstatě se jednalo o to, kolik finančních prostředků bylo tímto způsobem pro naší vlast ušetřeno.  Po čase s výměnou některých lidí i v ekonomické sféře na ÚHKT celé toto zaniklo  a  imunodiagnostické monoklonální protilátky se začaly nakupovat za drahé peníze z dovozu. Když  K. Koubek se několikráte proti tomu ohradil, tak ještě byl umlčován a zbaven možnosti se podílet na imunodiagnostice krevních chorob, kterou v naší zemi vlastně zavedl. Vůbec nebyla snaha využít  diagnostické  protilátky (anti CD15, anti CD17, anti CD4,  anti CD43, anti CD45, anti CD45R0, anti HLA-DR a další), které k těmto účelům byly  již připraveny a to na ústavě, kde jsou podchyceni nemocní různých krevních chorob. Dokonce K.Koubek obdarovával pracovníky různých nemocnic, kteří chtěli imunodiagnostiku krevních chorob zavést. Navíc je do dané problematiky i metodicky zasvěcoval, z nichž někteří prodělávali i několikadenní stáže na ÚHKT. Čeho se to třeba týkalo? Jeho monoklonální protilátka antiCD45 může sloužit jako vhodná pozitivní kontrola a také k rozlišení nádorů hematopoetického původu od nádorů nehematopoetického původu. MP anti CD43 je užitečná k potvrzení  Wiskott–Aldrich syndromu. MP anti CD45R0 je užitečná pro vymezování „memory“ T lymfocytárních populací. MP anti CD4 charakterizuje CD4 pomocné populace a také patologické formy lymfomů a leukémií a blokuje vstup HIV do lymfocytu. To bylo velmi podstatné, ale tragedie byla  v tom, že většina hematologů o tom ani nic nevěděla a považovala monoklonální protilátky za nesmyslí.  A  tak situace byla na ÚHKT víc než paradoxní, protože na jedné straně se mluvilo o zajišťování léčby a diagnostiky a na druhé straně se k tomu vytvářely bariéry, protože ústav spíše eliminoval tvůrčí K.Koubka, než aby jí podpořil. Byl i spíše  zájem za drahé peníze dovážet  dané reagencie, i když některé stejně kvalitní byly k dispozici v naší zemi. Autor byl sice za svůj přínos   poctěn  udělení ceny lékařské společnosti v oboru hematologie v r. 1984  a 2001 a také byl za českou stranu řešitelem mezinárodního úkolu týkající se přípravy monoklonálních protilátek  pro imunodiagnostické využití.  K.Koubek obdržel i dvě mezinárodní ceny za prezentaci svých výsledků, ale ani toto nepomohlo, aby mohl svoji práci na ústavě rozvíjet a vybudovat pro naše nemocné imunodiagnostické centrum. 

Co tedy z tohoto vyplývá ? Lze říci, že přeměna systémů v naší zemi  přinesla i spoustu problému, které ji provázely a kde byly nastolovány i ve zdravotnictví velké chyby. Efektivnost našeho zdravotnictví není jen využívání zahraničních prostředků, ale i otázka využití vlastních rezerv, včetně potenciálu tvůrčích pracovníků. Tyto rezervy se jednak těžko hledají a když se najdou tak není konkrétní snaha je využít a zajistit či odměnit tvůrčího pracovníka i když běžně jsou k tomu výzkumné úkoly směrovány, ale nakonec výsledek  vlastních přínosů již není dotahován.  Proč? Protože do konkrétní věci, mluví lidé, kteří jednak dané věci nerozumí a  jednak se snaží hájit svoji pozici, která  by mohla být zaváděním nových poznatků narušena. Málokterý vedoucí pracovník coby lékař v experimentální medicíně je natolik osvícený, aby mohl kvalifikovaně posoudit nástup nových trendů, které do různých oblastí medicíny začínají pronikat. K.Koubek se setkal i s tím, když začal mluvit o monoklonálních protilátkách - jako o nových prospěšných diagnostických nástrojích -  tak mu mnozí vedoucí pracovníci říkali, že „nějaké monoklonální protilátky jsou blbost a nikdy do medicíny neproniknou“. K tomu není třeba nic dodávat, protože opak se stal pravdou.

Monoklonální protilátky nalezly v klinické a v experimentální medicíně rozsáhlé uplatnění a tak se staly nezbytným pomocníkem v diagnostice celé řady nemocí. Tady tedy zbývá jenom jedna otázka. Proč nebyly snahy  využívat vlastních monoklonálních protilátek, před jejich drahým nákupem? Tady jako kdyby nebyla žádná snaha využít vlastních zdrojů před nesmyslným  samoúčelným nákupem drahých  zahraničních produktů. Vůbec tedy není nastolen mechanismus jak v našem zdravotnictví šetřit a využívat těch málo oblastí, kde z vlastních zdrojů jsme byly schopni nějaké  vyšetření pokrýt. Naopak to připadá, že čímž dráže tím lépe, protože náš stát přece na to má. Je to analogické, jako kdyby někdo v naší zemi vyvinul skvělý lék a tento daleko horší lék by se kupoval za drahé peníze v zahraničí a domácí výroba by se totálně ignorovala. Je jasné že ztráty ve zdravotnictví vždy budou, ale jenom se jedná, aby byly co nejmenší a co nejméně se finančních prostředků rozkradlo. Tady by se to mohlo i procentuálně vyčíslit do čehož by se daly zahrnout nesmyslné nákupy  včetně neekonomického využití chirurgických operačních robotů. Pokud nějaký systém zaručí, aby víc než 80% finančních prostředků  splňovalo jejich účelné využití, tak by se mohl se hodnotit jako úspěšný. Pokud ale propadne systém pod 50% tak již je možné jej označit za  silně neefektivní  neřku-li rozkradatelný, protože navrhovatelé  musí být v souladu s firemními lobisty.     

Tady již není situace, jako tomu bylo dříve, kdy odborníci si snažili sehnat různě potřebné věci pro naše zdravotnictví málem zadarmo.   Stát není ani pro zdravotnictví dojná kráva, jak již kdysi si uvědomoval komunistický  primář.  Ale neuvědomil si, že je nutné také té krávě dát  nažrat,  ať už v případě  úlevy využití vlastních zdrojů. 

DR. Kristián Koubek DrSc
(zakladatel imunodiagnostiky krevních
malignit na základě průtokové cytometrie
a monoklonálních  protilátek v naší zemi)

**)  Koubek K., Stöckbauer P., Malasková V., Chudomel V., Lukášová M., Sedláčková V., Klener P., Neuwirtová R., Misařová Z., Hrodek O.: Imunologická klasifikace hematopoetických buněk monoklonálními protilátkami ve vztahu  k objasnění vzniku některých krevních chorob. Vnitřní  lékařství 30, č.1, 66-79 (1984)