Autor v této situace  se  pustil do konstrukce monoklonálních protilátek a celou řadu se mu jich podařilo připravit. K tomu jako nezbytný krok potřeboval  buňky myeloidní linie, které jsou základním materiálem pro hybridizační experimenty.  Proto se obrátil na Césara  Milsteina z Cambridge, zda by byl  tak vstřícný a poskytl K.Koubkovi pro zavedení hybridomové technologie v naší zemi P3-X63/Ag buněčnou myeloidní linii. K.Koubek znal tohoto badatele osobně a tak spoléhal na to, že tento původem argentinský vědec vyhoví K.Koubkovi a zašle mu žádané buňky. A opravdu to se stalo, když  K.Koubek dostal od C. Milsteina buňky dvou buněčných linií označované jako NSI/1-Ag4.1 a NSO/1. Byl to od něho ušlechtilý dar pro vědeckou činnost Dr.Kristiána Koubka, za který byl K.Koubek víc než vděčný. Samozřejmě K.Koubek Césarovi poděkoval a také jej ještě žádal, zda by mu nemohl poslat jeho fotografii, pro oslavný článek v českém písemnictví. K.Koubek totiž předpokládal, že C.Milstein musí za svůj převratný objev dostane  Nobelovu cenu, což se také v roce 1986 stalo. Dr. C. Milstein doslova způsobil revoluci v klinické a experimentální medicíně, kdy  toužený sen mnoha imunologů, hematologů. onkologů  se stal skutečností – tz., mít k dispozici  specifické protilátky rozpoznávající různé  molekuly  uplatňující se  v patogenezi a patofysiologii nejrůznějších nemocí. Navíc tyto monoklonální protilátky se ukázaly, že mohou být využity i v léčebné strategii. K. Koubek ve svých přednáškách  uváděl, že v medicíně se objevují  nejrůznější  vlny, které na základě převratných objevů  vytvářejí doslova éry, což byla třeba éra antibiotik, cytostatik a věděl že v současnosti přichází éra monoklonálních protilátek. K.Koubek o tom i napsal článek do našeho populárního vědeckého časopisu Vesmír, bohužel  tento článek z nepochopení nebyl uveřejněn.  K.Koubek, když byl na svém pracovním pobytu v Londýně, tak měl i možnost se dostat k vědeckým materiálům a produktům rozvíjejících éru monoklonálních protilátek,  ale nedovolil si, aby  v zájmu naší republiky  nějakým nekalým způsobem, třeba  pod nátlakem StB se  podvolil k obstaraní buněčných linií umožňující hybridizační experimenty. Není třeba uvádět, že StB měla zájem se dostávat i ke zdrojům nových převratných vědeckých poznatků, které měnily radikálním způsobem dosavadní strategie zaběhlé v socialistické zdravotnictví. O tom třeba článek v Mladé Frontě Dnes o českém vědci Jiřím Bártkovi.

Nicméně K.Koubkovi se podařilo rozvinou biotechnologii přípravy monoklonálních protilátek a imunodiagnostiku krevních chorob v naší zemi. K prokazování membránových znaků na různých typech normálních a patologických buňkách získal  darem mnoho monoklonálních  protilátek včetně také buněk lidských buněčných linii  T a B typu od zahraničních badatelů.  Tento materiál sloužil k vyjasňování specifit monoklonálních protilátek.**

K. Koubek udělal na ÚHKT velmi zajímavý experiment, protože obdržel  nejméně šedesát hybridomů secernující monoklonální protilátky, proti lidským normálním a nádorovým buňkám. Aby jejich specificita byla ověřena, tak některé monoklonální protilátky byly zasílány do různých mezinárodních laboratoří v rámci HLDA workshopů. Tím, že autor si tyto monoklonální protilátky vyrobil, u nichž byla jejich specifita ověřena v rámci mezinárodních studií, tak si je mohl začlenil i do diagnostických panelů pro analýzu nádorového procesu našich nemocných s krevními malignitami. To udělal více méně z důvodů, aby se vlastně ušetřilo za jejich nákup, když stát není dojná kráva a nemá peníze na zajištění diagnostiky našich nemocných. Proto se na ÚHKT také rozběhlo řízení, jehož smyslem  bylo vyčíslit   náhradu za jejich nákup. V podstatě se jednalo o to, kolik finančních prostředků bylo tímto způsobem pro naší vlast ušetřeno.  Po čase s výměnou některých lidí i v ekonomické sféře na ÚHKT celé toto zaniklo  a  imunodiagnostické monoklonální protilátky se začaly nakupovat za drahé peníze z dovozu. Když  K. Koubek se několikráte proti tomu ohradil, tak ještě byl umlčován a zbaven možnosti se podílet na imunodiagnostice krevních chorob, kterou v naší zemi vlastně zavedl. Vůbec nebyla snaha využít  diagnostické  protilátky (anti CD15, anti CD17, anti CD4,  anti CD43, anti CD45, anti CD45R0, anti HLA-DR a další), které k těmto účelům byly  již připraveny a to na ústavě, kde jsou podchyceni nemocní různých krevních chorob. Dokonce K.Koubek obdarovával pracovníky různých nemocnic, kteří chtěli imunodiagnostiku krevních chorob zavést. Navíc je do dané problematiky i metodicky zasvěcoval, z nichž někteří prodělávali i několikadenní stáže na ÚHKT. Čeho se to třeba týkalo? Jeho monoklonální protilátka antiCD45 může sloužit jako vhodná pozitivní kontrola a také k rozlišení nádorů hematopoetického původu od nádorů nehematopoetického původu. MP anti CD43 je užitečná k potvrzení  Wiskott–Aldrich syndromu. MP anti CD45R0 je užitečná pro vymezování „memory“ T lymfocytárních populací. MP anti CD4 charakterizuje CD4 pomocné populace a také patologické formy lymfomů a leukémií a blokuje vstup HIV do lymfocytu. To bylo velmi podstatné, ale tragedie byla  v tom, že většina hematologů o tom ani nic nevěděla a považovala monoklonální protilátky za nesmyslí.  A  tak situace byla na ÚHKT víc než paradoxní, protože na jedné straně se mluvilo o zajišťování léčby a diagnostiky a na druhé straně se k tomu vytvářely bariéry, protože ústav spíše eliminoval tvůrčí K.Koubka, než aby jí podpořil. Byl i spíše  zájem za drahé peníze dovážet  dané reagencie, i když některé stejně kvalitní byly k dispozici v naší zemi. Autor byl sice za svůj přínos   poctěn  udělení ceny lékařské společnosti v oboru hematologie v r. 1984  a 2001 a také byl za českou stranu řešitelem mezinárodního úkolu týkající se přípravy monoklonálních protilátek  pro imunodiagnostické využití.  K.Koubek obdržel i dvě mezinárodní ceny za prezentaci svých výsledků, ale ani toto nepomohlo, aby mohl svoji práci na ústavě rozvíjet a vybudovat pro naše nemocné imunodiagnostické centrum.