Nicméně, velení povstání na sebe strhli údajní partyzáni a vše skončilo porážkou. Když jsem byl malý, zdálo se mi  to skoro neuvěřitelné – fakt nedaleko nás bydlí bývalá nejvyšší vojenská kapacita?! Je to vůbec možné? A navíc, pan armádní generál byl v tom čase komunisty degradován na vojína, sebrali mu důchod a pracoval v knoflíkárně  přes ulici. Mohl jsem ho vídat každý den! Pan generál byl zkrátka pojem a naši ho drželi ve velké úctě. Z večerních domácích sedánek jsem si odnesl  do života několik zásadních poznatků, které mi podstatně pomáhají dodnes:

• Obrana vlasti je věcí všech a všichni musí projít vojenskou službou, a pak být stále připraveni k mobilizaci
• Za vlast, pravdu a svobodu je potřeba i  položit život,  je-li to nutné
• Komunisté si  v ničem nezadají s fašisty a obojí je stejná verbež
• Věci musejí být organizované, jinak končívají špatně

Když přišla moje léta, nastoupil jsem základní vojenskou službu v tehdy skrz naskrz komunistické armádě- Československé lidové. S chutí jsem běhal opičí dráhu, střílel v noci na kulometné dvojče, házel granátem a počítal prvky dělostřelecké palby - veden myšlenkou, že dojde-li k válečnému konfliktu, budu mezi těmi, kdo obnoví československé legie. Naštěstí  to nebylo potřeba a já už potom s armádou přišel do styku jenom na vojenských cvičeních.

A pak dlouho nic - až loni, kdy jsem od náčelníka generálního štábu obdržel čestné uznání za podporu Aktivní  zálohy. „To  už na tom musí být armáda  skutečně blbě“, přemýšlel jsem cestou do Prahy. Na fabriku o šesti stech lidech máme totiž jednoho jediného  aktivního  záložáka. „Spíš by mi měli vynadat …“ Abych armádě aspoň trochu nějak pomohl, připletl jsem se k založení Asociace firem pro podporu Aktivní zálohy a stal se jejím prvním předsedou. Během času ovšem mé nadšení – ne snad vyprchalo -ale bylo konfrontováno s realitou. A mně nezbylo, než, co bytostně nemám rád  a co chápu jako krajní nouzi  - že jsem napsal a zaslal členům „své“ Asociace  tento abdikační dopis:

Milí přátelé,

členové Asociace firem pro podporu Aktivní zálohy, přijměte, prosím, moji rezignaci na funkci předsedy Asociace i na členství Isolit-Bravo s r.o. v této organizaci. Nechci Vás obtěžovat únavnými materiály, nicméně rád bych tento svůj krok aspoň telegraficky vysvětlil:

Dvacet let konzistentně tvrdím, že Armáda České republiky je špatným působením politiků napříč spektrem zubožená a nebojeschopná. Hlavní kvalifikací ministrů národní obrany, kterou se rádi chlubili, byla modrá knížka, popřípadě střelba ze vzduchovky. Současně jsem nicméně dlouho nevěděl, jak pomoci k nápravě. Před rokem mi svitla jakási naděje: Armáda si to uvědomuje a činí aspoň jeden pozitivní krok: Rozšiřuje Aktivní zálohu! A chtěl jsem rozvoji Aktivní zálohy prostřednictvím Asociace napomáhat. Během roku jsem poznal marnost tohoto snažení – o Asociaci nemá Armáda pražádný zájem. Zmocněnec pro Aktivní zálohu prý v armádě neexistuje. Bude-li nicméně Asociace dlouho a trpělivě pracovat, snad nás někdy i NGŠ přijme k pohovoru, řekl mi pan Ludvík Cimburek. Promiňte, chápal jsem Asociaci a Armádu jako partnery, kteří mají společný cíl – dostat Armádu z té strašné bryndy. Ten stav si očividně ani politici ani generálové nepřipouštějí a potřebu radikálního obratu ke zlepšení nevidí. Korunu všemu nasadil ministr Martin Stropnický: Ne aktivní záloha, ne řádný výcvik, ne organizované jednotky nás spasí, ale myslivci, hasiči a ostrostřelecké spolky.

Hasiče na hranice konec konců nedávno už už povolal l i nejvyšší velitel naší armády.

Přátelé, promiňte mi to, ale s takovými politiky, veliteli a v takové atmosféře já prostě nemůžu!Publikováno v rámci mediální spolupráce s Nadačním fondem proti korupci.