V době studené války byla významným členem Hnutí nezúčastněných, tedy států neutrálních a neangažovaných v blokových systémech. Jugoslávie de facto byla nárazníkovým státem mezi Varšavskou smlouvou a NATO. Oběma stranám to vcelku vyhovovalo. Avšak po rozpadu Varšavské smlouvy a Sovětského svazu se Jugoslávie se svou socialistickou ekonomikou znelíbila USA a jejich spojencům v NATO. Protože jugoslávský prezident Slobodan Miloševič nechtěl rozumět „dobrým“ radám na provedení reforem ve stylu střední a východní Evropy, musel být odstraněn silou. Otázkou jen bylo, pod jakou záminkou. Ta se přitom přímo nabízela. Poté, co odešel na onen svět otec Jugoslávské federace Josip Broz Tito, který svou přirozenou autoritou dokázal udržovat v rovnováze emoce národů a etnických skupin, začaly nacionalistické tendence postupně narůstat, až za pomoci ze zahraničí dospěly do stádia etnických čistek. Právě z toho byl pak obviněn Miloševič a byl vytvořen mýtus, který měl ospravedlnit bombardování: trvalo nepřetržitě 78 dní a zničilo ekonomiku a veškerou infrastrukturu země, včetně mostů přes Dunaj v Bělehradě.

Podle oficiální verze bylo bombardování motivováno snahou zastavit etnické čistky. Pikantní jsou na všem tři věci: za prvé – bombardování fakticky podpořilo albánské bojůvky v Kosovu a Metochii, které mnoho let před tím začaly usilovat o převzetí moci, a to i etnickými čistkami. Za druhé: New York Times 26. března 1993 na titulní straně napsal: „S počátkem bombardování NATO v Prištině rostou obavy, že Srbové si nyní budou vylévat svou zlost na etnických Albáncích“. A teprve poté se začaly objevovat zprávy o nucených vysídleních velkých skupin obyvatel z Kosova jako odvetná reakce srbského vedení, jako projev jeho bezmoci. Za třetí: v době, kdy byl zahájen odstřel Jugoslávie, summit NATO 24. března 1999 přijal Strategickou koncepci, která předpokládá použití síly bez souhlasu OSN.

Během 32 tisíc bojových startů letouny NATO svrhly celkem 21 tisíc tun bomb, což je ekvivalent čtyřnásobné síly atomové bomby svržené na Hirošimu, odpáleno bylo více než 10 tisíc křídlatých raket; svrženo bylo 37 440 kazetových bomb, které v současnosti většina světa zakazuje. V důsledku bylo zabito 2000 civilistů, 6000 jich bylo zraněno a zmrzačeno, přes milion jich přišlo o střechu nad hlavou a dva miliony o zdroje obživy. Zničena byla infrastruktura v hodnotě až 600 milionů dolarů. Finanční pomoc pak byla poskytnuta nikoliv oběti agrese, nýbrž albánským teroristům z Kosovské osvobozenecké armády. (Kosovo a Metochie dnes představuje jedno z největších center obchodu s drogami v Evropě. Podle Interpolu přes něj do západní Evropy prochází 80 procent heroinu a funguje tam několik velkých laboratoří pro zpracování surového opia.)

NATO nad zákony

Světová veřejnost nemohla na takový vývoj nereagovat. OSN v roce 1993 vytvořila mezinárodní tribunál pro pronásledování osob zodpovědných za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva na území bývalé Jugoslávie od roku 1991 (ICTY). Nedlouho po zahájení bombardování právníci z Kanady, Velké Británie, Řecka a USA začali podávat žaloby na lídry států NATO za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva včetně úmyslného zabití, záměrného způsobení nepopsatelného strádání a nanesení závažného poškození zdraví (zejména ochuzeným uranem), nesmyslného ničení měst a vesnic, nezákonného napadení civilních objektů, ničení nevyvolaného vojenskou nutností, ničení a záměrné poškozování objektů sloužících církvi, dobročinnosti, školství, umění a vědě. Třeba kanadská žaloba obsahuje 67 jmen, včetně Billa Clintona, Madelleine Albrightové, Williama Cohena, Tonyho Blaira, kanadského premiéra Jeana Chrétiena nebo činitelů NATO Javiera Solany a Wesleyho Clarka. V žalobě se pokazuje na otevřené porušení Charty OSN, statutu NATO, ženevských konvencí, jakož i principů mezinárodního práva, uznaných mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku.

Nestrannost tribunálu však vzala za své, když hlavní žalobkyně Louise Arbourová prohlásila, že NATO může být policií, soudcem, porotcem i dozorcem zároveň. Od roku 1999 funkci hlavního žalobce zastávala švýcarská diplomatka Carla del Ponteová. Na otázku londýnského The Observer, zda je připravena obvinit na personál NATO a nejen na představitele bývalých jugoslávských republik, odpověděla: „Pokud bych nebyla připravena tak učinit, neměla bych tu co dělat. Musela bych odstoupit.“ Prohlášení vyvolalo v nejvyšších politických a vojenských kruzích šok a pohoršení. Paní žalobkyně pochopila, že „přestřelila“ a obratem světlo světa spatřilo následující prohlášení: „Kancelář žalobce Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii neprovádí žádné šetření ve vztahu k NATO. Rovněž se nevede žádné oficiální vyšetřování činnosti NATO v průběhu konfliktu v Kosovu.“