V Pardubicích strážníci zadrželi chovance léčebného zařízení, protože prý onanoval před školou, přičemž ho mohly vidět děti. Případ nyní šetří státní policie, muž byl vrácen do ústavu. Vypadá to celé jednoduše, ale na druhý pohled už není.

Stejný zpravodajský web o totiž den dříve přinesl roztomilý článek uvědomělé novinářské elévky o tom, jak jacísi rodiče prý zjevně pod ruským hybridním vlivem odhlašují své děti z hodin pokrokové sexuální výchovy. Dočetli jsme se, že kromě ruské propagandy za tím stojí Orbán, německá AfD a kdovíjaké temné konzervativní síly. Nechybělo skoro nic.

Možná se nyní ale dozvíme, že zadržený muž byl aktivistou progresivní neziskovky, který se jen připravoval na svou přednášku ve třídě druhá bé dotyčné školy a pod ruským, Orbánovým a krajně pravicovým extremistickým ultrakonzervativním dezolátským vlivem byli ve skutečnosti oni horliví strážníci.

Než se věc vysvětlí, můžeme si klást otázky. Je rodič zodpovědný za své dítě? Je naše společnost postavena na ochraně rodiny a na předpokladu, že rodič to se svým dítětem myslí dobře, dokonce lépe než pokrokoví aktivisté na školách? Má rodič právo rozhodnout, podle jakých zásad bude jeho dítě vychováváno? Nebo patří dítě státu a jeho propagandistické mašinérii? Kde je hranice mezi chlípnou deviací a pokrokovou snahou bourat „zastarané stereotypy“ kolem lidské intimity?

Jistě, dítě nemůže vyrůstat v bavlnce, v izolaci od života, jaký dnes je. Je ale nutné mu pod nos cpát velmi sporné krajní polohy vykladu sexuality? Je společnost ve svém celku srozuměna s tím, kam jsou dnes děti na školách postrkávány? Uškodil psychickému vývoji dětí více pohled na onanujícího devianta, nebo „výuka“ genderismu v podání aktivisty kdovíkolikátého pohlaví v převleku z nějaké oplzlé travesti show?

Na všechny tyhle otázky můžeme mít nejrůznější odpovědi. Ale už ze samotného faktu, že odpovědi zdaleka nejsou jednotné, přece plyne, že nemůžeme z pouze vybraných z nich učinit pilíř státní vzdělávací doktríny a z ty ostatní ostrakizovat coby dílo zlovolných agentů cizích mocí.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause