Korpulentní milá paní si nastoupila do autobusu. Bylo nedělní poledne, autobus byl skoro prázdný, sedělo nás tam tak pět či sedm. Proti jedněm dveřím je místo pro kočárky, tak tam několik židlí chybí. A hned za tímhle místem seděla nějaká slečna a na židli před sebou měla položenou tašku.
Korpulentní ženština to nadálku zpozorovala a pomalu ručkovala dlouhým autobusem ke slečně. Pak si vyzývavě stoupla k té židli a začala nápadně pokašlávat. Slečna nic. Kašlání se stupňovalo, až jsem začal mít o babiznu strach. Nucený záchvat tubery ale k ničemu nevedl, a tak korpulentní vzducholoď udeřila na slečnu takovou tou příšerně protivnou intonací: „Já bych si ráda sedla, slečno.“ Slečna vyvalila oči a pravila: „Tak si sedněte, vždyť je tu místa dost.“ „Jenže já chci sedět tady, jsem tak zvyklá, tak bych prosila tu tašku pryč,“ nedala se odbýt ta stará čarodějnice.
„Ale to je moje židle,“ vyhrkla vyděšeně slečna. „Cože, slyšeli jste to? Prý její židle!! Jak, vaše židle!? To je přece nás všech židle!“ ječela ta zmuchlaná piksla na celý autobus. „Nene, je moje, včera jsem si ji koupila!“ Načež slečna vzala tašku, popadla tu normální kuchyňskou židli před sebou a vystoupila.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ladislav Jakl