Dvě hydry dnešní doby, ničící svobody a životy lidí, se dnes unikátně spojily. Soudcokracie a klimatické šílenství si podaly pařáty a vyrazily společně k útoku proti lidem.

Právě dnes totiž vynesl Městský soud v Praze přelomové a skandální rozhodnutí: česká ministerstva prý nesnižují emise skleníkových plynů a tak přispívají ke klimatické změně. Podle rozsudku mají ministerstva přepracovat své plány, aby ony plány lépe odpovídaly představám bojovníků s podnebím.

Rozhodnutí má dvě roviny. Nejdříve tu meritorní. Odkud soudci vědí, jaká má být za 100 let správně teplota zemské atmosféry? Odkud vědí, kolik přesně úsilí má naše generace vyvinout na ovlivnění teploty na úkor jiných priorit? Odkud soudci vědí, jak přesně mají lidé zchudnout, aby to už bylo dostatečné? Odkud vědí, jak se má ještě více zdražit energie, potraviny, bydlení, cestování? Kde je ta hranice, kdy už to bude akorát? Vědí soudci, jaké má každý člověk své priority, co za co je ochoten obětovat, co je pro něj důležitější a naléhavější? Vědí soudci, kolik přesně mají lidé obětovat ze své prosperity, ze svého sociálního standardu, aby už to bylo dost na zajištění té správné teploty? Tuší vůbec, že vždy je v životě něco za něco a že nelze obětovat kvalitu života mlhavému příslibu chladnějšího podnebí o jeden a půl stupně během tří generací? To je někde dáno, kolik na to máme povinně dát? Neměla by to být spíše úvaha ekonomická, politická, společenská, přírodovědní? Soud nám vlastně říká, že někde objevil zákon seslaný shůry a v něm že je přesně napsáno, jaké má být v budoucnu podnebí a co všechno je nutné pro to obětovat. Soud netuší, že vše je v lidské společnosti tématem k debatě o prioritách, o obětovaných příležitostech o nákladech, o každodenních starostech lidí. Soud si myslí, že pravda je zjevena a že on ji zná.

Druhou rovinou je cosi možná ještě zásadnějšího. Na základě jakého mandátu jednají dotyčná soudem pranýřovaná ministerstva? Přece na základě demokratické volby občanů, voličů. Platí tedy rozhodnutí soudu jako pokyn pro voliče, že by měli příště volit jinak, lépe, tedy volit zelené extremisty? Nebo soud chce říci ministerstvům: na mandát od voličů se vykašlete, poslouchejte naším soudem zjevenou pravdu? To je ale skutečný konec demokracie. Rozhodování státu a jeho orgánů je a má být odvozeno od veřejného mínění, od společenské objednávky, od dennodenních debat, střetů, úvah, poměřování cen a přínosů, idejí a cílů. Z toho všeho vzešla každá politické reprezentace a z toho všeho také čerpá zadání pro své činy. Soud však nyní říká: aktivistická bojůvka je víc než společenská vůle, protože my jsme tak rozhodli a naše rozhodnutí je pravdou. Ne že priority se mění a vyvíjejí podle naléhavosti, podle poznání, podle únosnosti, a tokaždý den.

Rozhodnutím Městského osudu nastala nová doba. Pokud tedy přeci jen nakonec nezvítězí rozum a víra v demokracii, jestli na to už není pozdě.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause