Tedy ne už, protože v tu chvíli to byla informace 20 hodin stará. Mne ale zasáhla rovnou mezi oči. A z těch očí mi zcela nechlapsky začaly téct slzy. Zpráva zněla jasně a definitivně, i když byla pronesena tehdejší zauzlenou řečí. Kontrarevoluce v Polsku skončila, bylo vyhlášeno stanné právo, zákaz vycházení, rozpuštění Solidarity, tanky v ulicích.

Všichni, kdo jsme tehdy Polskou situaci sledovali, jsme tuto variantu vývoje zahrnovali do svých kalkulů, ale nikdo jí nevěřil. Alespoň já ne. Tohle by přece už neudělali. Udělali.

Vojenský puč vedený ministrem obrany generálem Wojciechem Jaruzelským, kterým byla dosavadní moc nahrazena vládou vojenské junty, byla podle apologetů převratu preventivním krokem před případným vpádem sovětů do Polska. Je úkolem pro historiky aby posoudili, zda šlo o záminku, výmluvu či lež. Faktem je, že ono násilné převzetí moci bylo především reakcí na konkrétní aktuální události v Polsku.

V sobotu 12. prosince 1981 probíhalo v Gdaňsku zasedání Celostátního výboru nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita. Jednání s vládou v tu dobu narazilo na své meze. Vláda nebyla ochotna přistoupit na systémové změny. Celostátní výbor Solidarity se tedy usnesl, že vypíše referendum. Buď všeobecné, nebo jen v odborovém svazu. Ten však v tu dobu už měl na deset milionů členů. A právě rozhodnutí o referendu nejspíš bylo spouštěcím momentem toho, že vývoj brutálně převzala armáda.

V jednu hodinu v noci na 13. prosince 1981 se v prezidentském sídle Belveder sešli členové státní rady, aby schválili dekrety o výjimečném stavu. Dekrety ale měly jen formálně potvrdit opatření, která o své vůli spustila armáda již o několik hodin dříve. V telekomunikačních centrech bylo přerušeno veškeré domácí i zahraniční spojení. Byl obsazen rozhlas i televize. Do tisíců bytů vpadli tajní policisté, aby internovaly představitele Solidarity a další aktivisty. Pohotovostní jednotky přepadly sídla regionálních vedení Solidarity, tam vyřadily z provozu telekomunikační a tiskárenská zařízení a zatkly jejich obsluhu. Ke komunikačním uzlům, hlavním křižovatkám a výpadovým trasám z měst, k vládním budovám a strategickým objektům i k budovám velvyslanectví vyrazily tanky a bojová vozidla. Ráno v televizi vyhlásil generál Jaruzelski výjimečný stav a oznámil, že moc přebírá Vojenská rada národní spásy.

Převratu se tu noc účastnilo na sedmdesát tisíc vojáků a kolem třiceti tisíc příslušníků ministerstva vnitra. Do ulic vyjelo 170 tanků, 1400 obrněných vozů, 500 pěchotních vojenských vozidel a devět tisíc dalších aut ozbrojených složek.

Vím, že slova o mých slzách zní přehnaně a melodramaticky, ale já jsem onu zprávu vnímal velmi osobně. Týkala se mých příbuzných, známých, mé druhé vlasti. Ale hlavně mně samotného a mých nadějí.

O necelého jedenapůlroku dříve jsem strávil v Gdaňsku dva velmi pohnuté týdny. V loděnicích to vřelo, konflikt s mocí byl na spadnutí, interpretace příčin byly nejasné. Částečně šlo o prý reakci na postup moci proti demonstrantům, požadujícím na katowickém nádraží zastavení vlaku s masem do olympijské Moskvy, částečně prý o šikanování dvou jeřábníků a jejich protiprávní přeřazení na jinou práci. Zpráv bylo málo a byly hodně zkreslené. Bylo ale zřejmé, že se něco děje.

Když jsem pak 15. srpna 1980 ráno vyrážel za volantem rodinného wartburgu na dalekou cestu do Chebu a projížděl poblíž přístavu a loděnic, stály ty ohromné jeřáby nějak divně, rameny nahoru, jako kdyby zdravily. Člověk zatajil dech. Generální stávka začala, boj Solidarity vzplanul.

Neměl jsem ani páru, o jak velkou chvíli šlo, jen takový pocit, že je něco ve vzduchu. Za pár dnů a týdnů už bylo jasné, že nejde o žádnou epizodu. Celé měsíce jsem hltal každou zprávu o polském dění, přátelé mi dováželi letáky či Gazetu Wyborzcu, spolužákům jsem hrdě hlásil, že my, Poláci (jasněže jsem tak trochu Polák, když se mi to hodí) zachráníme svět před komunismem.

Proto o jsem o těch 16 měsíců později tu hroznou zprávu přijal tak osobně. Ztratil jsem na nějaký čas všechnu naději. To byl můj srpen 1968. Velmi jsem se ale mýlil.

Po prosinci 1981 jistě nastalo v Polsku utažení šroubů a dočasné zdecimování opozice. Ale v něčem byl rozdíl od české situace 70 let zásadní. V Polsku nezačala normalizace. V Polsku nebyly zadupány nezávislé aktivity zcela do země, až zbyla jen jiskra. Tam po celou dobu hořely aspoň plamínky.

Nemám rád pohrdlivé odsudky vůči české normalizaci, které pronášejí ti, co chtějí zdůraznit, že v ní tolik nejeli. Je mnoho důvodů, včetně globální situace, proč poměry v Polsku po prosinci 1981 nekopírovaly ty české po srpnu 1968. Zrušená Solidarita měla 10 milionů členů, byla zakotvena v národě a ne jen v kavárnách hlavního města a měla sílu přetvořit se do rozsáhlé funkční sítě ilegálních struktur. Katolická církev neselhala a z ohromné většiny zůstala platformou pro duchovní národní nadechnutí.

Pro to vše nebyla 80. léta v Polsku obdobím mrtvého čekání, ale spíše pomalého ale trvalého a nezastavitelného vztyčování hlavy. Proto i rok 1989 měl v Polsku jinou podobu a přišel dřív než u nás. Tam byl v zásadě plynulým přechodem všech procesů ve společnosti, probíhajících už od 14. prosince 1981. V prosinci 1981 v Polsku komunisté nevyhráli, jakkoli zasadili Solidaritě velký strategický úder. Naopak, zadělali na svůj konec.

(psáno také pro CEP)