Jenže ti, co by chtěli bydlení, na ně nemají. Jejich poptávka je jen slovní. Chtěli by si půjčit, nebo rovnou příspěvek z kapes těch, co si už něco vydělali. V atmosféře, kdy nikdo není zárukou, že při dlouhodobé ekonomické depresi bude splácet, není snadné ani levné úvěr sehnat. A není to levné a snadné ani pro investory, protože banky dobře vidí, že produkty developerů nejdou na odbyt. Kancelářských prostor je nadbytek a firmy šetří. Navíc se v dobách lokdaunů naučily houmofisy. K tomu si přidejme, že každý stavební projekt je zatížen gigantickou byrokracií, vedlejšími nálady spojenými se spletí regulací, nároky na energetickou úspornost a zamrzlým pracovním trhem.

Co na to stát? Přemýšlí, jak technicky zúřadovat vyřizování stavebních povolení. Ne jak stavební řízení zjednodušit, zrychlit, zbavit zbytečných omezení a vůbec usnadnit podnikání v oboru. Přemýšlí jen o tom, jak technicky zacházet s formuláři. A to má být lék na stagnaci stavebnictví.

Průmysl u nás už několik let neroste. Poptávka je podvázána slabou kondicí obchodních partnerů, do toho firmám v investicích brání vyhlídka na další přitvrzování šíleného boje s podnebím. Co na to náš stát? Rozinkovou metodou vybírá, komu na trhu přihrát peníze těch druhých. Pokřivuje ceny, narušuje stabilitu obchodního prostředí.

Až si člověk chvílemi myslí, že to je celé sabotáž. Že cílem vlády není prosperita, ale úplně něco jiného. To zní skoro jako spiklenecká teorie, ale kéžby. Současná krize se totiž od některých minulých velmi podstatně liší.

Na co dojel reálný socialismus? Nefungoval. Neprodukoval. Neuspokojoval. Nebyl produktivní. Nebyl konkurenceschopný.  Komunističtí papaláši vymýšleli jednu pseudoreformu za druhou – a vše bylo nanic. Ale tihle papaláši zcela určitě chtěli, aby se lidem jakžtakž dařilo. Občané by pak méně brblali a byli by poslušnější. Papaláši to chtěli, ale neuměli. Neuměli, protože nepochopili, že základní hnací silou prosperity je motivovaný člověk. Ten, který si svobodně může užít plodů své práce. Proto se stará o to, aby oněch plodů bylo co nejvíc. To svoboda jednotlivce a svoboda podnikání je tím klíčem k větší výkonnosti ekonomiky a k lepšímu životu.

Chtějí ale současné vládnoucí kruhy totéž? Také si přejí naši prosperitu, jen se jim to tak nějak nedaří? Tomu by se eventuálně dalo věřit, pokud by vládnoucí ideologií nebylo zelené blbnutí. A jádrem onoho blbnutí je, že člověk je na Zeměkouli vlastně škůdcem a že bohatší a prosperující společnost je škůdcem ještě větším. Neslýcháme to od státní moci úplně explicitně, jako třeba od extremistických iniciativ, které mají „nerůst“ ve přímo svém názvu či ve svém programu. Ale implicitně, plíživě, všemi póry prosakující je zde nerůstové myšlení vlastně všudypřítomno. Lidem je třeba občas něco dát a nelze je holit úplně dohola, ale zas by si neměli moc vyskakovat, aby třeba nerozhoupali nejmenovanou „planetu.“

V hugovských románech o Francii přelomu 18. a 19. století najdeme pojem „kompračik“. Asi to nějak souvisí s kompresí, s tlakem. Pouliční sebranka kradla děti, pak je nacpala do klecí, do amfor či do bytelných beden, a tam je nechala celé jejich dětství a mládí. A dítě jak rostlo, narazilo na „meze růstu“. Jeho tělo se zoufale snažilo růst dál, ale bylo znetvořeno tvarem svého těsného vězení. Když pak dítě dospělo, vězení se rozbilo a z takto vzniklých kompračiků byly skvělé exponáty na vystavování v obludáriích. Byl to takový dobře zpeněžený „nerůst“.

Kdo vydělává na současném nerůstu, můžeme jen hádat. Ona ideologie sama o sobě málokdy funguje, když není vyztužena nějakým zájmem. A naše ekonomika, naše veřejnost, se tak začíná podobat krnícímu kompračikovi.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause