To platí tím více, čím širší je kvórum. Snažit se hlasováním něco přerazit nebo rozeštvat lidi, je špatný základ čehokoliv, ale těžko to vykládat v zemi, kde stačí 101 hlasů k tomu, aby se sebevětší blbost stala legální, a kde přímá volba prezidenta rozeštvává společnost ještě po dvou letech Dlouhé výčty lokálních i celostátních referend všeho druhu v obou nástupnických státech bývalého Československu však nejsou zdaleka jen smutnými pomníčky úsilí nahradit zastupitelskou demokracii vůlí lidu. Je hrubou chybou interpretovat referenda, která nebyla platná, jednoduše jako vyhozené peníze.

Existuje celá řada významných konkrétních i obecných poznatků a poučení, které lze využít pro odpovědnější správu veřejného prostoru, ale to politické strany nezajímá. Ty se jen radují z toho, „že jim to zase nevyšlo“ a do politických handlů a komplotů jim nebude nikdo mluvit a lidé už vůbec ne. Základním poučením je to, že aktivita a zájem lidí ve věcech veřejných a jejich schopnost politické akce je obecně nízká. Následuje poučení, že ovšem v daném místě existuje určitý absolutní počet lidí, kterým leží určitá věc na srdci, a jsou pro ni připraveni něco udělat. Pokud bych to měl interpretovat podle slovenského referenda, pak z něj jasně plyne poučení, že mne na Slovensku jako homosexuála nebudou soudit před soudem podle zákona, ale to neznamená, že nemohu být v některých místech lynčován. Slovenští homobijci sice v referendu prohráli, ale dali se „do kopy“ a jsou akceschopnější než kdykoliv předtím. Každý, kdo jde na Slovensku do voleb, s tím musí počítat a nemůže si dovolit jejich hlasy ignorovat… Slovensko tak má svou „Tea Party“ a bude jí zbavovat jen velmi obtížně.

Je důležité si uvědomit, že naprostá většina referend má větší legitimitu než volby do Senátu nebo volby do Evropského parlamentu. Názor několika málo procent voličů vygeneruje europoslance nebo senátora, ale k zákazu hazardu jejich třeba násobně tolik a v celostátních referendech dokonce alespoň čtvrtina. Lidé, kteří jsou schopni prosadit a zorganizovat referendum, tvoří přirozený základ budoucí kvality zastupitelské demokracie, ale především demokratického ducha společnosti vůbec. Je určitě lepší, když do zastupitelských sborů přijdou zastánci přímé demokracie než spolupracovníci bezpečnostní agentury nebo nadnárodní korporace… I když, upřímně řečeno, to vůbec nejhorší, co náš veřejný prostor ohrožuje, jsou politické strany, které veřejný prostor systematicky vysávají a krmí soukromé kapsy, ty vlastní nevyjímaje.

To, že u nás mezi nezměnitelné „podstatné náležitosti demokratického právního státu“ patří svobodná soutěž politických stran a nikoliv názorů občanů, je drobný posun, na který už naše společnost dávno dojela. Oproti hrozným časům totality byl totiž ústavní partajní monopol nahrazen ve světlých časech demokracie ústavním partajním oligopolem.

Můžeme třikrát hádat, co má na společnost více devastující dopad…

Publikováno se souhlasem vydavatele.