Možná poslední příležitost, jak přece jen konečně obnovit klid zbraní mezi Ukrajinou a tzv. Luhanskou a Doněckou lidovou republikou – tak v předcházejících dnech hodnotili význam minského setkání někteří jeho pozdější západní účastníci.

Znělo to poněkud dramaticky, ba možná melodramaticky, ale něco na tom bylo. Boje na východě Ukrajiny totiž poslední dobou sílily a mrtvých, a to želbohu i mezi civilním obyvatelstvem, vytrvale přibývalo. Všeobecně se přitom už dlouho a na všech stranách tvrdí, že tento konflikt nemá vojenské řešení.

Text deklarace zní sice velice povšechně a je jasné, že k němu bude nutné přidat spousty takříkajíc prováděcích dokumentů, ale jinak to zřejmě nešlo: postoje jednotlivých hráčů jsou až příliš odlišné a smířit je se dnes v noci docela určitě nepodařilo. „Záblesk naděje“ – řečeno Angelou Merkelovou – tu ale jistě je, byť jen v podobě jakéhosi nejmenšího společného jmenovatele.

Co považovat za nejdůležitější z tohoto minského kompromisu? Určitě zastavení palby, k němuž by mělo dojít do sobotní půlnoci, a postupné stažení těžké bojové techniky obou stran. Tu by mělo v závislosti na dostřelu dělit 50-140 km.

Ruská strana také prosadila požadavek federalizace Ukrajiny a „zvláštní statut“ pro obě vzbouřenecké entity. Z jednacího sálu toho ven moc nepronikalo, ale jak se zdá, ruská představa o státoprávní reformě a územní reformě Ukrajiny se Petru Porošenkovi rozhodně nezamlouvala.

Je to pochopitelné: úřady v Kyjevě se jasně kloní k představě unitárního státu a jakéhokoli nového územního členění se obávají jako cesty do pekel – rozuměj do dalšího drobení země, která kvůli svým historicko-politickým zvláštnostem opravdu pohromadě moc nedrží.

Ruská snaha je přitom zcela pochopitelná a zcela průhledná: už od klasických dob říše římské se jí říká „divide et impera“ – rozděl a panuj. Pro Rusko, které přes vývoj na bojištích svůj zápas o Ukrajinu jakožto sféru svého vlivu prohrálo, je to jediná možnost, jak svého jihozápadního souseda alespoň oslabit, když už se po všech peripetiích uplynulého roku do oné sféry získat nedá.

Přes všechna ale a ustaraná krčení čela je však minský maraton jakousi nadějí. Nadějí, již potřebovala nejen Ukrajina, ale celá Evropa. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.