Tohle musela paní Jungwirthová za těch dvacet let, co funkci přísedící vykonává, jistě vědět. A pokud se přesto Lidovým novinám svěřila, že jí politická scéna připadá jako žumpa, tak si asi dovedla spočítat, co bude následovat: totiž její vyloučení z procesu s Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou. Což jí nejspíš nevadilo. Jak se totiž v rozhovoru vyjádřila, tohle soudní líčení ji „psychicky vyčerpává“.
Nikoliv tak politiky z ostatních parlamentních stran. Ti se vesměs tváří, jako by to ani v nejmenším nebyla jejich věc. Jako by na ně, když se poslanci Věcí Veřejných před soudem vzájemně obviňují z úplatkářství, odposlechů a špiclování, nepadal nejmenší stín. A jako by Karel Schwarzenberg tenkrát, když vyšlo najevo, že Vít Bárta stvořil Věci Veřejné jako svůj byznysplán, s upřímností jemu vlastní nepodotkl, že zatímco ostatní se chovají stejně, tenhle hlupák to napsal!
Otázka teď je, co s tím: kolik lidí asi tak přijde k příštím volbám? Kolik lidí bude mít za současné situace, jak se říká, koho volit?
V tom ovšem nejsme sami. Že se výběr mezi známými, ale zároveň věrohodnými a kompetentními politiky dramaticky zužuje, zažívají teď, v době krize, i další země.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Se vskutku svérázným řešením přišel nedávno švýcarský profesor Eichenberger: v zájmu konkurence uvolňuje EU trhy s kdečím, odbourává regulace i subvence. Jeden trh ale zůstává uvolňováním naprosto nedotčen: je to trh politický. Ekonom Eichenberger uznává, že myšlenka otevřít konkurenci zvenčí i tuto oblast, může na první pohled vypadat velmi nezvykle. Proč by to ale nemělo fungovat, aby se schopní a kompetentní politici mohli například ucházet o funkce starostů tam, kde vhodní domácí kandidáti zrovna chybí? Proč by nemohl stát v čele města někdo z jiné oblasti, popřípadě z jiné země, pokud své řemeslo perfektně ovládá?
Politika přece není nic jiného než součást odvětví služeb, a to součást nanejvýš podstatná, která v mnohých zemích tvoří až 50 procent HDP. A pokud si třeba Francouzi nedovedou představit, že by v čele jejich obce měl stát Brit, tak ho prostě nezvolí.
Podle profesora Eichenbergera by internacionalizace politické soutěže měla uvnitř EU rozhodně existovat. Pro názornost uvádí příklad farmaceutického koncernu Novartis: kdyby se na něj aplikovalo totéž, co platí v politice, pak by tahle společnost směla například hledat své špičkové manažéry jenom tam, kde má své sídlo, tedy v Basileji. A to by byla rychle vyřízená, dodává švýcarský ekonom.
Faktem je, že si některé země, když se ocitnou v úzkých, vypomáhají externími technokraty už teď. Eichenberger udává jako příklad současného italského premiéra Mario Montiho, který udělal kariéru mimo Itálii a má mezinárodní renomé. Pokud by svou nynější úlohu v Itálii nezvládl, přišel by o hodně. Naproti tomu ten, kdo je pouze součástí uzavřeného systému, si moc nezadá, je-li jeho výkon chabý.
Premiér Nečas nedávno žádal v Bruselu v zájmu hospodářského růstu rigorózní deregulaci trhů ve všech oblastech, tedy i v těch, které zatím otevřeny nejsou. Nejbolestněji to toho času pociťuje Česká republika právě v domácí politice. Jenže na tu Nečas při svém ohnivém bruselském apelu určitě nemyslel.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz