Jeden podstatný žebříček ale chyběl: na vrcholu takového žebříčku by stála jedna světová velmoc, která by zvítězila ve všech myslitelných kategoriích, a to naprosto bezkonkurenčně.

Z 302 zlatých medailí by jich získala 92, přesně dvakrát víc, než si jich z Londýna odvážejí sportovci ze Spojených států amerických a dva a půl krát víc, než jich vyhráli Číňani.

Ještě větší rozdíl by to byl v medailích stříbrných, kde by tahle mocnost předčila USA a Čínu skoro čtyřnásobně. Vyhrála by jich totiž 104. U bronzových medailí, kterých by získala 109, by to byl v obou případech skoro pětinásobek. A u medailí celkem by to bylo ve srovnání s USA skoro třikrát a s Čínou tři a půlkrát víc: z 962 celkem udělených medailí by si jich její sportovci odvezli z Londýna 305, tedy víc než třetinu.

Takhle by výsledky Letních olympijských her v roce 2012 vypadaly, kdyby v nich figurovala Evropská unie: se svou půl miliardou obyvatel sice zhruba jeden a půlkrát lidnatější než USA, ale podstatně méně zalidněná než Čína s obyvatelstvem zhruba dva a půlkrát větším.

Ze 27 zemí, které Unii tvoří, figuruje ČR v téhle triumfálně nejlepší medailové bilanci co do počtu zlatých na šestém místě, a to před takovými členskými zeměmi, jako je sousední Polsko nebo Španělsko. Což je nepochybně skvělý výsledek: Česká republika by se tak zásluhou svých sportovců jako příslovečná kostka cukru v evropském šálku čaje rozhodně nerozpustila, ale naopak zviditelnila.

V těchto imaginárních počtech se ale dost přesně zrcadlí i současné postavení Evropské unie ve světě. Vzhledem k oběma velmocím, Spojeným státům a Číně, které ve světě stále otevřeněji prosazují své cíle, připomíná Evropská unie na světové scéně spíš než tygra kočku domácí.

Její obrovský potenciál se podobně jako v olympijských žebříčcích ztrácí v nacionální roztříštěnosti, v malicherných sporech o tzv. národní zájmy. Přitom je stále jasnější, že národním zájmem všech evropských států může být v současném globalizujícím se světě především jedno jediné: pokusit se ovlivnit světový pořádek hodnotami, kvůli kterým Unie kdysi vznikla: důsledným prosazováním svobody a lidských práv, a především řešení konfliktů mírovou cestou, hledáním kompromisů, schůdných pro všechny.

Hledání konsensu je i jeden ze dvou principů, se kterým stojí a padá soudržnost členských zemí Unie. Tím druhým je vzájemná solidarita. Ani v jednom případě není bilance českých vlád v evropském politickém ringu příznivá. Zdejší politici jsou většinou ochotni obětovat reputaci České republiky v Bruselu svým osobním zájmům. Stačí si vzpomenout na to, jak neslavně dopadlo české předsednictví Evropské unii v roce 2009, anebo jak premiér Nečas podrazil společnou unijní snahu o zpřísnění rozpočtových pravidel jen proto, že se chtěl doma populisticky blýsknout, jak moc mu leží na srdci suverenita ČR. Podobných příkladů by se našlo v české politice tolik, že se občas zdá, jako by ČR vstoupila do EU jen proto, aby ji rozklížila. Ještě že nám zachraňují reputaci aspoň ti sportovci, jako například teď na olympiádě. Díky! 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele