Na mysli měl skutečnost, že ČR sice vstupem do Unie kyne reálná naděje na čerpání peněz z bruselského fondu soudržnosti, jehož cílem je pomoci členským zemím ke srovnatelné unijní úrovni v takových oblastech, jako je infrastruktura, školství, věda a výzkum, životní prostředí, inovace a podobně, ale že členství v Unii také něco stojí.

ČR platí každoročně do unijní pokladny kolem jednoho procenta HDP. A kromě toho přispívá na projekty, financované z Bruselu, i z vlastního rozpočtu. Na nedávné diskusi, pořádané společností „Evropské hodnoty“, uvedl europoslanec Zahradil, že „na každé přijaté euro z evropského rozpočtu připadají 3,50 Kč z rozpočtu českého“. Namítnout lze, a to se ve zmíněné diskusi také stalo, že kdyby zdejší státní pokladna Unií dotované projekty nespolufinancovala, musela by je platit z vlastních peněz celé.

Kritici dotační politiky ale tento argument neberou. Dotace podle nich kazí tržní prostředí a svádějí k plýtvání, především ale nám EU údajně vnucuje, na co je musíme použít. Zatímco kdybychom mohli o svých penězích rozhodovat sami, bylo by jich sice méně, ale utratili bychom je prý mnohem efektivněji.

Minimálně tento poslední argument je nanejvýš sporný. Do stavění golfových hřišť, do nákladných oprav soukromých venkovských sídel nebo do nákupů horentně předražených přístrojů do nemocnic Brusel nikdy nikoho nenutil. Právě naopak: nahromadění takových netransparentních případů je tím jediným důvodem, kvůli němuž EK čerpání financí z evropských fondů toho času pozastavila. 

Rozhodně ne proto, že by to snad souviselo, jak tajuplně naznačil ministr pro místní rozvoj Janovský před několika dny v televizi, „se situací v Evropské unii“. Dokud totiž ČR čerpala finanční prostředky z předvstupních unijních fondů, například z programu Phare, určoval Brusel nejen pravidla hry, ale předem kontroloval i to, jak se dodržují. Prostor pro jejich zneužití byl mizivý.

Jakmile se ale čekatelé stali plnoprávnými členy Unie, otevřel se jim kohezní fond, obdoba poválečného Marshallova plánu. A protože každá členská země má jiné podmínky a měla by tudíž vědět nejlíp, kam evropské dotace nasměrovat, delegoval Brusel rozhodovací a kontrolní pravomoci nad konkrétními modernizačními programy do jednotlivých států. 

Zároveň jim poskytl kritéria, podle nichž mají projekty posuzovat a jak mají evropské peníze čerpat. Aby si jejich dodržování pojistil, proplácí Brusel vynaložené finance zpětně: což znamená, že schválené projekty musí jednotlivé členské státy nejdřív zaplatit z vlastního rozpočtu a dostanou peníze teprve, až unijní úřady zkontrolují, zda všechno proběhlo podle pravidel.

Že se zde obcházení pravidel vyvinulo k nebývalé dokonalosti, je jen a jen naše věc. Zbývá dodat, že přes to všechno byla ČR doposud každoročně čistým příjemcem dotací z Bruselu. To znamená, že dostala z tamních zdrojů víc, než do nich vložila. A to o desítky miliard. Podstatu postrádá i tvrzení, že nám EU „diktuje“ směrnice a nařízení, která ČR stojí zbytečné peníze. Předně Brusel nic diktovat nemůže, protože všechna rozhodnutí vznikají ve shodě členských zemí, a tedy i se souhlasem zástupců ČR.

Především by ale musela ČR bez plnění norem, platných na unijním trhu, hledat pro své výrobky odbytiště kdesi v zemích třetího světa, protože v Evropě by je neudala. Ani to naše „bílé zlato“, ten tolik oplakávaný cukr, bychom dneska už na světových trzích neprodali, protože Světová obchodní organizace musela povolit neomezený přístup na trh zemím, vyrábějícím nepoměrně levnější cukr z cukrové třtiny. V téhle konkurenci by ČR byla v cukru „soběstačná“ jedině, kdyby svůj trh zabarikádovala horentními cly ke škodě vlastních spotřebitelů.

Jistě: senátor Kubera má pravdu, když říká, že jediná pomocná ruka je na konci vlastního ramene. Akorát už nedodává, že to platí jen tehdy, pokud ta ruka nešlohne co může. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.