„Petr Kolář, paní domácí. Bývalý český diplomat a tatínek někdejšího starosty Prahy 6 a dnes poslance PS za TOP 09 Ondřeje Koláře. Byl to sice on, syn Ondřej, který vstoupil do vandalské historie Česka, když se ze svého starosteneckého postu zasloužil o odstranění sochy osvoboditele Prahy maršála Koněva z náměstí Interbrigády v Praze 6-Bubenči, ale že v tomto díle šli syn a otec ruku v ruce, ví každý, kdo tehdejší ruch kolem téhle události sledoval.“

„No a co? Jak jste přišel na to, že tenhle tatínek Petr Kolář je nejfikanější Čech? A to až tak nejfikanější, že ho srovnáváte s géniem národa? A to proto, že ve věci odstranění sochy maršála Koněva kráčel otec společně se svým synem? To snad byl ten čin, který jej podle vás opravňuje nést titul nejfikanějšího Čecha?“

„Ale kdepak, paní Müllerová. Jen jsem vám objasňoval, kdo ten Petr Kolář vlastně je. Ale pověst nejfikanějšího Čecha nenese tenhle pán za spoluúčast při sejmutí sochy, ale za něco úplně onačejšího, z čeho se nám dělají mžitky před očima ještě větší.“

„A za co, pane Švejk?“

„Za to, že z bývalého předsedy jedné z místních organizací KSČ v armádě vytvořil našeho současného prezidenta. Protože tohle byl skutečný majsrštyk. Něco jako trojité salto s dvojitým vrutem.“

„Ale to může být jen pověst, kterou si o sobě diplomat Kolář vymyslel, aby byl zajímavější, ne?“

„Jistě. Ale v tom případě by prezident Petr Pavel neměl důvod označit ho za přítele po boku a klíčového člověka. Prostě a jednoduše by o něm nemluvil. Jako nemluvil o vás či o mně.“

„Ano, to vypadá logicky. Ale vy jste, milostpane, zmínil i to, že génius českého národa váží víc než chytrost nejfikanějšího Čecha. Měl byste v rukávu též argument, kterým byste tenhle názor podepřel?“

„Hleďte, paní Müllerová. Národ, jehož současní správci nutí lidi dělat věci, do kterých se těm lidé nechce (protože za nimi cítí nikoliv svůj, ale cizí zájem), hledají cesty, kterými by se plnění těchto cizáckých záležitostí a požadavků buď vyhnuli, anebo, když to není možné, aby si buď z nich či z lidí, kteří za těmito nepopulárními záležitostmi stojí, aspoň vystřelili. Vtipem, štipavou přezdívkou neoblíbeného politika, nebo jeho údajně krycím jménem, které, když si jej rozeberete na počáteční písmena jednotlivých slov, získáte možnost dopídit se i nejžhavější pravdy dneška. Nu a protože této tvorbě se oddaně věnuje minimálně polovička naší populace, je to právě tato duchovně bohatší vrstva, která energičtěji, než její oficiální soupeř, mává v naší prudké současnosti praporem. Ale víc už neřečním a letím. U kalicha slaví náš nejstarší člen devadesátiny a člen nejmladší padesátiny. A takhle, kdo je těm dvěma letům blíž, budeme proti sobě hrát karty. Už se nemůžu dočkat.“

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele