Není to přitom jen nějaký politický zvyk, je to obraz vztahů mezi Českou republikou a Slovenskem, které jsou i po dvaceti letech po rozvodu oproti vztahům s jinými zeměmi výjimečné a ani po dvaceti letech od rozpadu společného státu my Češi ani oni Slováci ve světě nikoho bližšího nemáme.

Určitě dobře je, že rozdělení státu neproběhlo na základě nějakých negativních emocí, ale racionálních rozhodnutí, skutečné dělby moci. Kdy na základě hesla: „Já pán, ty pán“ se Vladimír Mečiar a Václav Klaus stali vládci v každé ze svých polovin státu.

Budiž tu řečeno, že našlápnuto k rozdělení mělo Československo už od roku 1968, kdy federální uspořádání státu vytvořilo podstatné podmínky k budoucímu klidnému rozdělení.

Zdaleka ne všechny a zdaleka to nebyla cesta, které byla nakreslená až k onomu konci v podobě rozdělení federace, ale Bratislava byla náhle hlavním městem Slovenska, byla tu nějaká Slovenská komunistická strana, slovenská ministerstva, slovenští politici. Vše překryto příkrovem husákovské normalizace, která se mimo jiné vyznačovala trochu legrační čechoslovenštinou, kterou prezident Gustáv Husák ke společnému národu ve svých novoročních projevech hovořil.

Slovensko bylo podle svědectví mnohých v normalizaci snesitelnější částí země, kde se prakticky nezavíralo, téměř nebyli disidenti. A na rozdíl od Česka se zde reformní komunisté, nesouhlasící se srpnovou invazí Varšavské smlouvy, neposílali do kotelen, ale pouze do knihoven vědeckých ústavů či univerzit. Za zamyšlení jistě stojí i to, že i protikomunistické hnutí symbolizované Chartou 77 bylo takřka výlučně českou záležitostí. A na Slovensku se odpor proti komunismu zaměřil na prosazení náboženské svobody, pro silně katolické povědomí slovenského národa důležitější než svobody politické.

Naopak spojnicí, a nikoli nepodstatnou, byl a je samozřejmě jazyk. Jazyk nelišící se více, než americká angličtina od angličtiny britské, nebo severoněmecká němčina od té rýnské, o švýcarském německém dialektu nemluvě. To, že si Češi a Slováci bez větších problémů dodnes rozumí, je však dáno v mnohém i zvykem. Kdyby se v takové polštině jejich spřežky přepsaly do našich háčků a čárek, tak bychom možná byli překvapeni, jak blízký jazyk to vůči češtině je.

Jenže na rozdíl od slovenštiny v Česku a především češtiny na Slovensku slýcháváme a čteme polštinu tak zřídka, že se do našeho jazykového povědomí nedokáže dostat, samozřejmě s výjimkou těch (z tohoto pohledu) šťastných lidí na Ostravsku a okolí, kde je polština přirozenou součástí jejich světů.

Ano, rozumíme si, nepohádali jsme se, a při našem federálním rozvodu jsme dokonce projevili jistou míru velkorysosti, což je při každém rozvodu dobré. Ale přesto jsme už dvacet let rozvedeni, naše státy si žijí každý svým životem, se všemi minusy a plusy, které to v sobě má.

I po těch dvacet letech se pořád k sobě chováme jako bývalí manželé, kteří toho mají pořád hodně společného, které ten druhý nepřestal zajímat. A pomáháme si ve chvílích, kdy si lidsky i diplomaticky pomoci můžeme, což je někdy ku prospěchu, někdy ale naopak ke škodě věci, což mě jako příklad napadají ty naše podivné Benešovy dekrety.

Za otázku, nebo alespoň za úvahu stojí, jak je možné, a zda je to správné, že jsme si za dvacet let nebyli ani my Češi ani oni Slováci schopni vytvořit k nějakému jinému sousedovi, či státu alespoň částečně podobný vztah, jaký k sobě dodnes se Slováky cítíme. Zda pro nás naše bývalé federální manželství a jeho vracející se dozvuky nejsou překážkou, nebo možná lépe řečeno náhražkou, nějaké nového nebo obnoveného vztahu.

Třeba k Rakousku, kde má polovina obyvatel Vídně česká jména, nebo k Německu, jehož kancléřka poznala dobré víno až v pražských vinárnách, či Polsku, jehož část byla po dlouhá staletí, na rozdíl od Slovenska, součástí zemí koruny české.

Ano, je dobře, že český premiér jezdí na první zahraniční cestu na Slovensko a je to hezká tradice. Smutné však po dvaceti letech od sametové rozvodu se Slováky ale je, že je to spíše nutnost, než jedna z možností. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.