Weizsäckerovi zbývalo pouhých pár týdnů do vypršení jeho desetiletého prezidentského mandátu a už tehdy bylo jasné, že bude z úřadu odcházet jeden z největších, ne-li vůbec největší německý prezident dvacátého století.

Litomyšlské setkání nebylo z novinářského hlediska vlastně nic významného, jeho největším úspěchem bylo, že se ve formátu středoevropských prezidentů pod taktovkou Václava Havla vůbec uskutečnilo.

Bylo ale důležité už v tom, že do střední Evropy, jak ji Havel viděl a chtěl vidět, bylo zahrnuto Německo. A to, že se právě díky Weizsäckerovi a jeho osobnímu přátelství s Havlem nechalo Německo zahrnout do střední Evropy. Ani jedno nebylo tehdy samozřejmé a není to samozřejmé ani dnes.

Richard von Weizsäcker, před jehož památkou se v minulých dnech po jeho skonu na konci minulého týdne sklonila celá Evropa, v sobě nesl paradoxy a tragiku německých dějin dvacátého století.

Byl synem národa, jehož se nejdříve celá Evropa nečekaně děsila, protože přinesl zrůdný nacistický režim. Tak jako ve třicátých letech mnozí nemohli pochopit, že národ Goetha a Schillera je schopen podporovat něco tak zrůdného, jako byl nacistický režim Adolfa Hitlera, tak v padesátých letech ten samý národ všechny překvapil tím, že byl schopen obnovit v Německu demokracii a pak se stát pilířem celého mírového sjednocení Evropy.

Pilířem, kterým zůstal až do dnešních dnů a doufejme, že ještě dlouho zůstane. Z nejproklínanějšího národa, jehož tři miliony etnických příslušníků jsme my Češi v roce 1945 s gustem vyhnali, se stal dnes pro Čechy podle průzkumů druhý nejoblíbenější národ, hned za bratry Slováky.

Na konci druhé světové války bychom ale Richarda von Weizsäckera označili za nacistu, dokonce za syna jednoho z prominentních nacistů, státního sekretáře ministra zahraničí Ernsta von Weizsäckera.

Jednoho z tvůrců proradné a přípravu zločinné války podporující nacistické diplomacie, jejíž obětí se stalo mimo jiné i naše Československo.

Richard von Weizsäcker po válce otce obhajoval před Norimberským tribunálem, když to před tím v řadách wehrmachtu, s nímž došel až pod Moskvu, dotáhl na kapitána.

Na konci války mu bylo pětadvacet a další půlstoletí zasvětil opaku toho, za co málem položil na frontě život a čemu možná i celé mládí věřil. Odčinění tragického dědictví nacismu. A to i ve vztahu k Česku.

Díky Richardu von Weizsäckerovi a jeho generaci Němců nemusíme mít z dnešního Německa strach. Díky této generaci Němců nám může být dnes Německo spojencem a my na to můžeme být hrdí.

Takže pane Richarde von Weizsäckere, děkujeme. A pozdravujte v nebi. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.