Únor 1948 je důvodem k zamyšlení, ale rozhodně není co slavit.

Ale moment! Nepochybně bychom našli několik jedinců, pro něž je výročí Února 1948 důvodem k oslavě. Například takový pan ministr Babiš! Jeho politika je pro malé a střední podnikání stejnou ničivou hrozbou, jako politika soudruhů, kteří se k neomezené moci dostali po Únoru. Liší se ideologií (trochu), liší se aktuálními politickými možnostmi (naštěstí), ale jeho nenávist vůči svobodě je naprosto srovnatelná. Stejný je i jeho politický cíl: ovládnout co největší počet lidí všemocným státem, učinit z nich nevolníky - nejprve ekonomické, a posléze nevyhnutelně i politické.

Komunisté na podnikatele, které nejprve ve svém programu slíbili když ne přímo podporovat, tak alespoň tolerovat, uvalili bezpočet povinností a svázali je desítkami nařízení, čímž jim normální podnikání v podstatě znemožnili. Ty, kteří pak nezvládali tyto povinnosti plnit, ostouzeli jako parazity, podvodníky či keťase. To, co zbylo, pak komunisté převzali pod státní podniky a družstva, a bývalí živnostníci či soukromí zemědělci měli nadále cejch třídního nepřítele a čelili soustavnému pronásledování.

V čem se zásadně liší politika Andreje Babiše, který využije každou příležitost, jak malé a střední podnikání zatížit dalším břemenem, jako je elektronická evidence tržeb či povinné hlášení DPH? Praktické důsledky vidíme - od začátku zavedení EET pro restaurace a hospody stovky jejich majitelů své podnikání ukončily. A další budou nepochybně následovat. Což panu Babišovi nevadí - naopak, připomíná starostům obcí, že mají možnost zavřené hospody převzít a provozovat sami, pod hlavičkou obecního úřadu, a dokonce tak budou z povinnosti EET vyjmuti!

I zástupy podporovatelů politiky Andreje Babiše jsou v zásadě stejní, jako davy na Staroměstském náměstí 25. února 1948. Babišova kobliha je dnes jen jakýmsi modernějším, pocukrovaným médiem, jehož náplň se však za 69 let v ničem zásadním nezměnila. Tou náplní je vražedná nenávist vůči svobodě, vůči individualitě, vůči schopnostem a charakteru.

Jeden zásadnější rozdíl zde je: Andrej Babiš nemá prozatím k dispozici žádnou svoji policii ani žádnou "ozbrojenou pěst pracující třídy". To je však rozdíl jen co do kontextu metod, ne co do morálních kvalit nebo do oprávněnosti cílů.

Konce diktátorů a totalitářů bývají zpravidla rychlé a vždy neslavné

Ať už se revoluce proti svobodě děje během několika málo dní vládní krize podpořené cizím diktátorem a pasivitou nemocného prezidenta, nebo se odehrává dlouhodobě, soustavně, salámovou metodou, pokojně a klidně, konečný stav je stejný: národ plný nevolníků a žebráků, namísto hrdých a produktivních občanů.

Máme zatím díky odlišnému společensko-politickému kontextu možnost mluvit a nesouhlasit - a také možnost demokraticky volit, narozdíl od poválečných let, kdy v systému národní fronty žádná skutečná opozice v podstatě neexistovala. Mechanismy voleb jsou zatím stále funkční a mohou současný trend zvrátit - zvolí-li občané správně.

Zároveň ale funguje mechanismus na němž stavěli komunisté v roce 1948, tedy koncept třídního boje. Ačkoliv to tak dnes nikdo nenazývá, ministr Babiš s tímto konceptem operuje, vyvolává nedůvěru a nepřátelství svých příznivců vůči malým a středním podnikatelům a staví na tom svůj volební úspěch.

Vzpomeňme si tedy na Únor 1948 a uvědomme si, jak rychle lze ztratit svobodu, a jak těžce a dlouho se pak dobývá zpět. Ještě stále není nic ztraceno.

Opakování české zkušenosti s extrémně kolektivistickou totalitou se ještě lze vyhnout, začneme-li konečně něco dělat: důsledně a principiálně hájit svobodu jednotlivce proti latentním diktátorům, kteří by nás o ni chtěli zcela připravit.

A co na závěr? Co takhle popřát panu ministru Babišovi k výročí Února 1948 vše nejlepší? Pěkně tento svůj svátek oslavte - dokud můžete. Protože konce diktátorů a totalitářů bývají zpravidla rychlé a vždy neslavné.

(převzato z blogu autora, titulek upraven redakcí)

Vyšlo eportal.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele