Česko stále zápolí s recesí. Nečekaně. Zatím se letos nedokázalo zcela vymanit z technické recese, do níž upadlo loni ve druhém pololetí. Mezi prvním letošním čtvrtletím a tím posledním loňským totiž vykazuje stagnaci, nulový růst.

Loni v druhém pololetí přitom tuzemská ekonomika procházela technickou recesí, z níž je tedy nyní venku přinejlepším jen jednou nohou. To by vládu mělo vést k tomu, aby zvážila, zda v rámci konsolidačního balíčku zvyšovat hned celou řadu daní, jak zamýšlí. Vždyť vyšší daně představují spíše protirůstový faktor než prorůstový faktor. A Česko se musí zaměřit nejen na to, jak uzdravit veřejné finance, ale jak dát impuls ekonomickému růstu. Protože pokud veřejné finance budeme ozdravovat za cenu až přílišného umrtvení ekonomického růstu, nejde o nejlepší volbu. Ozdravovat veřejné finance lze totiž jak osekáváním dluhu, tak ale i pořádným nastartováním ekonomického růstu. V rychle bohatnoucí ekonomice se totiž i bující dluh nakonec „rozpustí“, takže veřejné finance se zbaví své stávající mizérie.  

Důvodem nečekané mezičtvrtletní stagnace české ekonomiky – obecně se čekal růst, byť nepatrný, o 0,1 procenta – je hlavně slabší spotřeba četných domácností, které kvůli drahotě „už nemají, kde brát“. Tuzemská ekonomika ale zaostala za očekáváním nejen mezičtvrtletně, ale i v meziročním pohledu.

Přitom spotřeba domácností se letos v prvním čtvrtletí propadla meziročně nečekaně silně, o 6,4 procenta, v dubnu pak tržby maloobchodu klesly dokonce o 7,7 procenta. Tyto poklesy odráží loňský historicky rekordní propad reálných výdělků obyvatelstva, které klesly o bezprecedentních 7,5 procenta. Růst příjmů obyvatelstva totiž nejen, že nestačil na celoroční patnáctiprocentní inflaci, ale hluboce za ní zaostal. Tento vývoj si svou daň z důvodu setrvačnosti vybírá i letos. Nepříjemným překvapením přitom tedy je, jak nečekaně silně se tak děje. Pokud v rámci balíčku vláda domácnostem přidá další daňovou nálož, jejich spotřeba se bude obnovovat jen těžko. 

Ozdravovat veřejné peníze totiž není nutné za cenu až příliš velkých obětí. Takovou oběť představuje zbytečně pomalý ekonomický růst nebo zadrhávající se spotřeba domácností. 

České veřejné finance jsou sice v mizérii, ale v žádném rozvratu. Vždyť deficit českých veřejných financí v roce 2022 byl dle Eurostatu 3,6 procenta HDP. Přitom deficit veřejných financí eurozóny jako celku byl podle týchž dat Eurostatu loni rovněž 3,6 procenta HDP. Výše deficitu vyjadřuje tempo zadlužování. Nelze tedy tvrdit, že tempo zadlužování České republiky je abnormální. V rámci EU je v podstatě průměrné.

Přitom ovšem Česko vykazuje ani ne poloviční úroveň zadlužení v porovnání s eurozónou. Její veřejné zadlužení loni odpovídalo 92 procentům HDP, zatímco Česko vykazovalo zadlužení 44 procent HDP, jak plyne z dat Eurostatu.

Jinými slovy, zatímco úroveň zadlužení Česka je v porovnání se eurozónou ani ne poloviční a v rámci EU hluboce podprůměrná, tempo zadlužování je aktuálně průměrné. Tvrzení některých českých politiků či expertů, že české veřejné finance jsou rozvrácené, tak nenachází oporu v realitě.

Ani k bankrotu Česko rozhodně nemíří. Určitě je ale potřeba ten mizerný stav napravovat. Nemělo by se tak však dít zvyšováním daní nebo odvodů. Možná s výjimkou daní z neřestí, jako je alkohol, tabák a hazard.

Bohužel, podstatná část veřejnosti se nechala vystrašit politickou masáží a nesmyslem, že jsme již jednou nohou v bankrotu. Ochotněji tak toleruje zvyšování daní. Pro politiky není pohodlnější cesty k nápravě veřejných financí než zvednout daně vystrašené veřejnosti. Je to mnohem snazší než zvedat daně veřejnosti, která není vystrašená, a zejména než šetřit u sebe sama.

Právě to by měli ale politici v této fázi činit vlastně výhradně. Tedy napravovat veřejné finance na výdajové straně rozpočtu, ne na příjmové. Měli by tedy osekávat neinvestiční dotace, propouštět zaměstnance placené ze státního rozpočtu či jinak šetřit na provozu státu. Do té míry, do jaké tak konsolidační balíček činí, jej lze vnímat jako kýžený a správný. Tedy asi ze dvou třetin.

V balíčku jsou ale i některé žádoucí věci v oblasti ryze daňové, například redukce sazeb DPH ze tří na dvě nebo rušení daňových zvýhodnění řady zaměstnaneckých benefitů. Tomu lze jedině tleskat.

Balíček má dolehnout prakticky na všechny, tedy s výjimkou – poněkud nešťastně – třeba vinařů z jižní Moravy a pár dalších. Filozofií balíčku je rozložit zátěž plynoucí z nápravy na příjmové straně rozpočtu mezi prakticky všechny socioekonomické skupiny. Zasaženi jsou tak zaměstnanci, OSVČ, důchodci, firmy, majitelé nemovitostí, motoristé, vysoce nadprůměrně vydělávající jedinci… Vláda se tedy snaží „luxovat drobné“. Brát si od každé socioekonomické skupiny po troše, aby žádnou nezruinovala. To je rozumná filozofie. A lze ji jako „druhé nejlepší“ řešení kvitovat. „Nejlepším řešením“ by ale bylo daně vlastně vůbec nezvyšovat, věc řešit čistě na výdajové straně rozpočtu.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
ekonom