Její mnohasetstránková publikace Education at a Glance 2019, publikovaná letos v září, porovnává výdělek průměrného středoškolského učitele s průměrným výdělkem, který ve stejné zemi má zaměstnanec s vyšším odborným nebo vysokoškolským vzděláním. Platy českých učitelů dosahují pouze zhruba dvou třetin průměrného výdělku zaměstnanců s vyšším nebo vysokoškolským vzděláním. Prakticky v žádné jiné zemi OECD na tom učitelé nejsou hůře než v ČR.

Například v takové Kostarice bere učitel ve vztahu k průměrnému výdělku zaměstnance s vyšším či vysokoškolským vzděláním více než dvakrát tolik, co učitel v Česku.

Platy ve školství nelze odvozovat od produktivity jako třeba v průmyslu. Manažer průmyslového závodu si snadno spočítá, kolik pracovníků a kolik odpracovaných hodin bylo třeba na výrobu tolika a tolika autodílů nebo celých automobilů. Ví také, kolik za svoji produkci utržil. Za posledních 50 let vzrostla produktivita třeba v autoprůmyslu závratně, za posledních 100 let astronomicky a za posledních 150 let nekonečně, vždyť autoprůmysl tehdy ani neexistoval.

Jak se za stejnou dobu změnila klasická školní třída? Takřka vůbec. Akorát tmavě zelenou tabuli a křídu možná tu a tam nahradil „whiteboard“ a fix. Jde o jeden z příznaků toho, že produktivita ve školství roste dramaticky pomaleji než v průmyslu. Jestliže je výše mezd odvislá od produktivity, mají snad být platy učitelů neměnné?

Pochopitelně, že nemají. Nedávno zesnulý americký ekonom William Baumol proslul svou hypotézou „nákladové choroby“. Odvětví s žádným nebo nízkým růstem produktivity, jako je školství, se musí, co se tempa růstu mezd týče, dříve či později „nakazit“ od odvětví s vyšším růstem produktivity, tedy s vyšším růstem mezd. Jinak to nejde.

Jinak by totiž dnes už nebyli žádní učitelé nebo by vyučovali jen naprostí asketové.
Čili pokud se kantorům zvyšují platy, není to tím, že by byli rázem produktivnější, ale tím, že třeba zaměstnanec v autoprůmyslu vyrobí za den či hodinu zase o něco více autodílů nebo celých vozů.

Dnešní stávka učitelů je tak v zásadě v souladu s ekonomickou logikou. Lze se bavit o tom, kolik mají učitelé dostat přidáno, ale nelze zpochybnit, že mají v době ekonomické prosperity a růstu produktivity svaté právo „nakazit se“ vyššími mzdami od jiných, z povahy věci produktivnějších odvětví.

Obzvláště když ještě přihlédneme k tomu, že nyní u nás připadá přibližně patnáct žáků na jednoho učitele, tedy o jedno dítě více než před zhruba pěti lety, a že tedy „produktivita“ učitelů se v tomto smyslu, jen omezeně vypovídajícím, zvýšila.

Učitelé v ČR jsou ohodnocení prakticky nejhůře ze všech zemí OECD (čím vyšší postavení v tabulce, tím horší platy učitelů):