Pro zmíněné banky je příspěvek do fondu stále mnohem výhodnější, než pokud by podléhaly sektorové dani. Zmíněná čtveřice bank by na sektorové dani, tak jak ji navrhuje ČSSD, třeba za rok 2018 odvedla v souhrnu kolem 13,5 miliardy korun. Tedy takřka dvojnásobek jejich příspěvku do fondu. ČSSD navrhovala pro banky s aktivy, jejichž výše přesahuje 300 miliard korun, což splňuje každá z výše uvedených bank, roční sektorovou daň ve výši 0,3 procenta objemu aktiv.

Fond navíc počítá s návratností, byť dlouhodobou, financovaných projektů. V případě sektorové daně by banky mohly na návratnost samozřejmě rovnou zapomenout. Financování fondu bude podmíněno rentabilitou a smysluplností investičních projektů.

Už nyní – díky zkušenosti s evropskými fondy – víme, že často nejsou primárním problémem peníze, v jejichž čerpání Česko v rámci EU vykazuje spíše podprůměrný výsledek. Primárním problémem jsou nedostatečně připravené investiční projekty. Otázka je, zda na tomto Národní rozvojový fond cosi zásadního může v dohledné době změnit. Čím méně projektů bude připraveno k profinancování, tím slabší budou nároky na banky na případné další financování fondu, které je na dobrovolné bázi. Banky tak do fondu vloží už například během prvních tří let jeho existence mnohonásobně méně, než by za stejnou dobu odváděly státu ve formě bankovní daně.

Pro banky je tedy vznik fondu v porovnání s alternativou, tedy s hypotetickým případem zavedení bankovní daně, „výhrou“. Mohou navíc své příspěvky do fondu marketingově veřejnosti prodávat tak, že se iniciativně a dobrovolně, nad rámec svých daňových povinností, zapojují do celkového, celospolečensky prospěšného rozvoje České republiky.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, CZECH FUND