Velkou diskusi o podstatě demokracie zahájil poslanec Evropského parlamentu za SPD Ivan David, když prezentoval názory, které se objevily v rozhovoru s ním pod názvem Věříte teoriím spiknutí? Spílají vám proto do hlupáků? Europoslanec David z SPD má konspirace za hotovou věc (k náhledu ZDE). Religionista a překladatel ze sanskrtu Jan Kozák reagoval textem, který byl vydán pod názvem Jak se bránit proti totálnímu nepříteli člověka, vševládnoucí síle peněz (k přečtení ZDE). Politik a psychiatr David se nedal a kontroval statí, která byla publikována pod titulkem Skutečný úmysl zakladatelů EU? Lid překáží, proto musí být obelstěn (k náhledu ZDE). Jan Kozák, který své myšlenky ozřejmuje ve vlastním nakladatelství Bibliotheca gnostica, se cítil na to, aby on pověděl své howgh. Stalo se tak v článku, který se v Parlamentních listech objevil pod smělým názvem: O mámivé podstatě demokracie. Zde stojím já, tam europoslanec Ivan David (k náhledu ZDE). Jsem tu nyní od toho, abych mezi oba rozčepýřené pány vnesla pohled třetí.

Chybí absence respektu k autoritě?

Není snadné vstoupit do diskuse mezi religionistou Janem Kozákem a poslancem Evropského parlamentu za SPD Ivanem Davidem o příčinách současného marasmu světa i naší země. Srovnání jejich názorů je obtížné hlavně proto, že oba vycházejí z odlišných filosofických základů, z jiných předpokladů a jako řešení vidí rozdílná východiska a setkávají se hodnotově jen vzácně. Jednou z podstat rozdílu pohledů obou autorů je Davidova víra v možnost a potřebu demokracie a Kozákovo odmítnutí demokracie jako „realizace materialistického světonázoru“, jako nebezpečné iluze, blízké komunismu, která ztratila schopnost bránit se „totálnímu nepříteli… vševládnoucí síle peněz“. Nutno poznamenat, že materialistický světonázor je vlastní i liberalismu. Zároveň Kozák odmítá ideál rovnosti jako nebezpečnou iluzi, nebezpečnou hlavně ve vztahu k politice, do níž pak mohou zasahovat nevzdělaní, nemorální, chtiví. Za nejnebezpečnější jev v demokracii pak považuje materialismus, neomezenou svobodu použitelnou k čemukoli a absenci respektu k autoritě.

Sluníčkáři melou prázdný humanismus

Prostředkem k nápravě vidí Jan Kozák v nějaké nové intelektuálně a mravně věrohodné autoritě „otce ducha“ dosažené „čistou cestou poznání“. Jak k takovému poznání dospět konkrétně nezmiňuje a už vůbec se nezabývá rovností ve smyslu práva na vzdělání či na rozvíjení duševního a mravního potenciálu lidí. Kombinace široce pojatého vzdělávání spojeného s mravními principy, ideou humanity a demokracie je základem ideje demokracie. Teprve relevantním vzděláním, zahrnujícím důraz na společné potřeby a humanitní směřování, se mohou lidé stát zodpovědnými občany. Autoritou musí být především určité humanitní hodnoty a principy, vštěpované ve škole, v médiích, v kultuře i politice. Pak konečně vyvstanou podmínky pro zodpovědnou elitu. Tímto procesem procházela navzdory politickým poměrům česká společnost po čtvrt století před rokem 1914. Působení „sluníčkářů a pravdoláskařů“ s prázdným humanismem jen situaci mate.

Krále si zase odveďte

Skutečnost, že mají v politice šanci lidé, které Kozák i David považují za škůdce společnosti, jen svědčí o neblahém stavu našich škol, kultury, politiky. Není náhoda, že úroveň škol od roku 1989 trvale klesá. Neoliberálové, Evropská unie a globalisté nepotřebují vzdělanou veřejnost, která by dobře rozuměla světu, ve kterém národy žijí a byla schopna efektivně kontrolovat a usměrňovat mocenské vrstvy, včetně katolické církve, směrem k veřejnému, obecnému dobru a ne ke svým soukromým zájmům. Tady bych silně oponovala Janu Kozákovi, že funkční společnost musí mít skutečnou hlavu, jíž byl v minulosti obvykle král. Stačí zběžné znalosti, aby bylo jasné, že z těchto období neplynou příliš pozitivní poučení. Byla plná válek, násilí, bídy, nevzdělanosti, zcizování bohatství slabším a zneužívání lidí. I většina panovníků byla nevzdělaná a neschopná vládnout ku prospěchu ovládaných. Poslední dvě nejstrašnější války v naší civilizaci byly v podstatě expanzivním útokem proti demokratizačním úsilím zdola, proti slabším národům, zvláště slovanským. To je zvláštní problém, který by se měl ve vztahu k expanzivnosti Západu znovu otevřít, historikové by se jím měli ve vztahu k současnosti zabývat.

Aby lidé nepoznali důležité od nedůležitého

Samozřejmě, že za morální a intelektuální stav společnosti má zodpovědnost hlavně vzdělanější inteligence, ale znalosti samy o sobě jejich charakter, mravnost a odvahu nezaručí. K tomu je potřeba spojení s humanitní a demokratickou filosofií a s respektem pro národní entity. Současná neoliberální ideologie s důrazem na individualismus, svobodu téměř neomezenou, na zisk, na konkurenci a expanzi určitě do ideje demokracie nepatří. Naopak vědomě podkopává podmínky pro demokracii, aby byla společnost co nejvíce atomizovaná nejrůznějšími nesmyslnými zájmy, aby lidé nebyli schopni rozlišit důležité od nedůležitého, aby nebyli schopni se domluvit, co je pro ně kolektivně důležité. Jde o metodu neoliberalismu, ne demokracie. Demokracie staví na existenci společnosti, národa, sdílení společných potřeb, zájmů, uznává kolektivitu (národ, stát) jako velmi důležité hodnoty. Dále staví na zkušenostech, na znalosti historie a poučení z ní, na kultuře spojující individuální a společenské, na víře v možnost pokroku pro všechny, na přístupnosti dobrého vzdělání pro všechny, na myšlence sociální spravedlnosti. Práva jsou vyvážena povinnostmi. Jejím hlavním ideálem je rovnost a spravedlnost, hodnoty, které mají kořeny nejen v osvícenství, ale již v ranném křesťanství. Samozřejmě tyto přístupy negenerují ony ohromné zisky, které jsou důležité pro neoliberály, globalisty a kolonizátory. Demokracie je orientovaná hlavně na řešení důležitých vnitřních problémů vlastními prostředky. Liberalismus a neoliberalismus je pak orientován na expanzi všeho druhu, počínaje kolonialismem a nerespektem k druhým, zvláště slabším národům, nerespektem k přírodě.

Kde po válce škodí desetitisíce Němců

Nebudu se pouštět do mythických srovnání Jana Kozáka. Jsou sice zajímavá, ne však moc spravedlivá, a hlavně nám v hledání řešení moc nepomohou. Podobně nám nepomůže jeho chápání demokracie. Nemyslím, podobně jako Ivan David, že většina Čechů spoléhá na „spásu hmoty“. Negativní jevy, které Kozák ke konci shrnuje a vidí jako výsledek demokracie, jsou výsledkem brutálního expanzivního materialistického neoliberalismu, dnes již většinou nadnárodního. Většina Čechů je již několik desetiletí hodnotově zmatená, nerozumí mocenskému směřování světu, ve kterém žije. Opět nezná svou pozitivní historii s důsledkem klesajícího zdravého sebevědomí, což je následek záměrných tlaků Západu podobně, jako stoupají dezinterpretace evropské moderní historie obecně. Nemělo by zůstat bez povšimnutí, že situace před rokem 1918 byla podobná. Je iluzí si myslet, že Rakousko participovalo na „středoevropském humanismu“. Jeho rozvoj byl důsledkem tlaků zdola – osvícenských, sociálních, národních, zvláště ze strany nerovnoprávných slovanských národů v říši. Život většiny lidí byl ubohý a nedůstojný, ale nikdo snad neupře, že většina měla stejný duševní, mravní a intelektuální potenciál jako lidé privilegovaní, jen neměli možnost ho rozvinout ku prospěchu svému i společnosti. V tomto kontextu pozvednout úroveň národa vzděláním a sociální politikou je nedoceněná zásluha inteligence každého jednotlivého národa navzdory politickým podmínkám. V tomto ohledu má nejcennější tradice český národ, podložené osobnostmi českého národního obrození, dnes očerňovanému. Od konce osmdesátých let 19. století byla říše s hlavním městem ve Vídni ve vleku zbrojícího Německa a Němci v habsburské říši radostně tento vývoj sdíleli. Výsledky známe. Nejhorší je, že desetitisíce Němců odešlo po ještě větší katastrofě 2. světové války do Severní Ameriky a se svou politickou filosofií měli značný vliv.

Česko je lidovládnou oázou

Myslím, že Masarykovo přesvědčení, že neexistuje dokonalá rovnost a demokracie, jen efektivní směřování k rovnosti a demokracii, je stále platné. Vždyť demokracie je hlavně prostředek k řešení existujících a přicházejících problémů ve prospěch obecného dobra, úrovně společnosti, národa, většiny jednotlivců – a ne na úkor slabších. K tomu jsou potřeba jak odborné znalosti, znalosti o stavu společnosti, tak vědomí, že nemateriální dimenze lidské existence (duchovní, mravní, intelektuální, kulturní) jsou zrovna tak důležité jako materiální, ne-li důležitější. Ivan David prezentuje demokracii ne jako cíl, ale jako způsob rozhodování volenými zástupci. Rozhodování se ale vždy týká konkrétní problematiky a tam už jsou ve hře nejen znalosti, ale i to, k čemu se má směřovat, zda k prospěchu celé společnosti nebo k zájmům určitých skupin. Dnes se deformuje idea demokracie na přístup k nejrůznějším menšinám. Ale součet zájmů skupin se zdaleka nerovná zájmům společnosti, národa. Je tomu spíše naopak. Zároveň poslanec Ivan David považuje demokracii České republiky za více funkční než demokracii Evropské unie, ve které je veřejnost záměrně vyloučena z rozhodování. Nesouhlasí s plošným Kozákovým odmítnutím ideje rovnosti, což schvaluji. Na druhé straně – s Davidovým liberálním chápáním svobody by bylo snadné polemizovat.

Nejsme pronárody!

Z hlediska současného stavu a z hlediska neoliberálních tlaků ničit podmínky nutné k demokracii je naprosto oprávněný Kozákův požadavek posílit národní vědomí jednotlivých národů střední Evropy a zároveň usilovat o jejich spolupráci v zájmu zachování cenných hodnot, kterých se Západ vzdává. Nicméně vzhledem k tomu, že je ono národní vědomí po desetiletí záměrně mocensky potlačované, bude zvláště cesta k odkrývání společných potřeb, spolupráce a společné perspektivy hodně trnitá. I tyto národy jsou hodně rozdílné v důsledku rozdílné historie. Bez jejich efektivní spolupráce, naprosto nezávislé na EU, by byla vážně ohrožena nejen jejich úroveň, ale i jejich existence. Především je nutné přijmout Masarykovo přesvědčení, že není pravda, že velké celky jsou stabilnější a lépe prosperují. Platí, že jsou většinou méně schopné řešit své vnitřní problémy jinak než expanzí. Naopak stabilnější a trvalejší jsou historicky a kulturně zakořeněné národy, sdílející území, jazyk, historii, kulturu, vzdělání, pocit sounáležitosti, problémy, potřeby, možnost efektivní komunikace, atd. To vše vytváří optimální podmínky pro rozvíjení demokracie jako systému, v němž je možná efektivní diskuse a kompromisy, jak problémy řešit v zájmu obecného dobra. Samozřejmě že relativně poklidný rozvoj demokracie nebude mít šanci, pokud větší a silnější národy a státy nepřijmou princip rovnocennosti, rovnoprávnosti a respektu vůči menším a slabším národům a budou je vnímat jen jako objekt své expanze a vykořisťování.

Staronová zrada vzdělanců

Globalistické tendence – středověké prosazované katolickou církví, novodobé prosazované liberalismem a kolonialismem, fašisticko-nacistické prosáklé zrůdným rasismem, marxistické s ideou revoluce a neoliberalistické s ideou ekonomického globalismu – se ukázaly a ukazují jako destruktivní vůči humanitním hodnotám, vůči sociálním a kulturním hodnotám prosazovaným s velikými obtížemi od středověku a zvláště od osvícenství. Obrana těchto hodnot by měla být hlavním posláním činnosti inteligence, jejíž možnosti působení se z tohoto bolestného procesu rodily. Je ovšem politováníhodné, že inteligence již delší dobu podléhá tlakům usilujícím o rozvrácení nejcennějších tradic naší civilizace.

(Autorka článku, Marie L. Neudorflová, je česká historička, která se dlouhodobě zabývá dílem T. G. Masaryka)