První zmínky o využití antibiotického efektu plísní jsou známy už z Číny 2500 let před naším letopočtem, kde se v léčbě infekcí využívaly obvazy z plesnivého sójového mléka. Baktericidní efekt plísní rodu Penicillium zaznamenal v roce 1896 francouzský lékař Ernest Duchesne, za objevitele antibiotik je však považován Alexander Fleming. Tento skotský lékař během svého výzkumu antibakteriálního účinku lysozymu kultivoval baktérie na agarových plotnách, z nichž jedna byla napadená plísní Penicillium notatum. Fleming pozoroval potlačení růstu baktérie působením plísně a popsal látku vylučovanou plísní, která inhibuje růst baktérií. I když nebyl schopen sloučeninu izolovat, popsal svůj objev v roce 1929 ve vědecké literatuře a sloučeninu nazval penicilin.

Izolovat penicilin se podařilo až v roce 1940 chemikům Chainovi a Floreymu a v průběhu druhé světové války byl pak dodáván armádě pro léčbu raněných vojáků. V poválečném období nastal boom ve vývoji nových antibiotik a do sedmdesátých let dvacátého století byla vyvinuta většina skupin v současnosti známých antibiotik (obrázek č. 1).                                                                                                                          

Řada dříve fatálních infekcí se zařadila mezi choroby, které je možné při včasné diagnostice vyléčit bez následků. Infekční choroby se postupně začaly považovat za vyřešenou záležitost, antibiotik pro klinické využití byl dostatek a rezistence baktérií vůči antibiotikům byla nízká. Vývoj nových skupin antibiotik nebyl potřeba.